čtvrtek 19. ledna 2017

Stránovská paní


Stránovská paní - Rukopis zapůjčen pí Postráneckou, chotí mlynáře z Krnska
Vnadný luh jak kousek ráje,
kol ho vroubí háj a bor,
v něm pás stříbrojasný hraje, Jizera to chvátá z hor.
Tam na levo zřícenina, světskou slávu kryje rum,
na pravo se však vypíná nový, hrdý, panský dům;
zlatojasné slunko svítí,
stkvoucí oblohy jest kraj;
jeseň ještě seje kvítí,
jako z hrobu vstalý máj.
Tam ten brav jak skotačivě
po luhu se prohání,
brzy hravě a zas divě
zabíhá až ke stráni.
Podál pastýř junomladý,
vtělený to Apolo,
pravý splozenec to Lady,
dub a jedle napolo.
Kolem skrání se mu vine
jako duhy jasný pás,
až na rámě jeho plyne
krásný, kučeravý vlas.
Než, kdo hledí v jeho oko,
bolu v něm as uzří květ,
jenž má kořen přehluboko,
kde snad uvíz šípu let.
Zamyšleně k zemi vzhlíží,
lhostejný mu celý svět,
nezří, že se k němu blíží
děva, jako z růže květ.
Božská krása v prostém hávu,
nevinnosti rajský vzhled,
snad to jasná víla Slávů
navštívit jde trudný svět.
Něžně k junu přistupuje,
ruku vloží na rámě.
Co Jenička zabavuje,
že nevidí ani mě?
Jinochem to mocně trhne
jako jiskry božské žár,