Pověst o boleslavském řezníkovi

Na fotografii je použita lebka sádrová.

Bylo po osudné bitvě na Bílé hoře a z Prahy narychlo unikali přívrženci poraženého krále Fridricha Falckého hledajíce záchranu za hranicemi Čech.

Nejvyšší hofmistryně padlé královny Alžběty Stuartky, urozená paní z Reitzensteinu, uprchla se svou družinou do Saska přes Mladou Boleslav, ale naše město bylo již tak přeplněno ustupujícím vojskem a lidem, že nebylo lze německé šlechtičně najít ani sebe skrovnější útulek, kde by si mohla odpočinout a přenocovat.

Když se tak bezradně potulovala ustrašeným městem z místa na místo a chladná noc listopadová se kvapem blížila, dověděla se od jednoho hostinského, že ví v městě o soukromém domě, který je neobydlen, ale to že má svoji důležitou příčinu: straší prý tam od nějaké doby a nikdo si tam netroufá přenocovat.

Paní z Reitzensteinu byla dáma velmi moudrá a nábožná a hned se rozhodla do tajemného domu se nastěhovat a pokušení duchů přemáhat pobožným cvičením.

Opuštěný dům býval majetkem místního řezníka, o němž bylo známo, že nedávno ovdověl a chystal pro nejbližší dobu novou veselku.

Paní z Reitzensteinu se ubytovala se svou komornou v někdejší ložnici řezníkově, poručila tam zapálit mnoho svíček a za zpěvu pobožných písní očekávala hodinu duchů.

Sotvaže odbila jedenáctá, otevřely se s rachotem dveře z vedlejší síně a k užaslým ženám se blížila ženská postava s ovázanou hlavou. První se vzpamatovala urozená paní a tázala se příchozí rozechvělým hlasem: "Kdo jsi a co žádáš?"

Hrozné zjevení odpovědělo: "Jsem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat srdce mého manžela. Oblíbil si jinou, a aby ji mohl pojmouti za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla s okna a tak se zabila. Ušel všelikému podezření v nynějším zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost."

Poté sáhl duch zavražděné po zlatém prstenu paní z Reitzensteinu, sňal obvazek s hlavy a vloživ klenot do rány dodal ještě: "Dejte můj hrob otevřít, tam prsten opět naleznete."

Časně ráno druhého dne požádala bývalá hofmistryně královnina městskou radu za tajný výslech. Primátor i starší obce nechtěli s počátku věřit paninu vyprávění, neboť bohatý řezník, který byl obviňován z vraždy, byl jeden z nejváženějších měšťanů boleslavských. Přes to se však usnesli na naléhání urozené paní dát aspoň hrob nešťastné oběti řezníkovy otevřít a prozkoumat. A vskutku: k úžasu všech přítomných nalezen v hluboké ráně nebožščiny hlavy skvostný prsten se znakem paní Reitzensteinské.

Na fotografii je použita lebka sádrová

Pak již jednáno bez dalších průtahů. Biřici dostali rozkaz přivést řezníka před soud. Přistihli ho právě na cestě do chrámu Páně se svodnou nevěstou. Když spatřili svatební hosté a hudebníci, jak pochopové jímají ženicha jménem práva, nastalo zděšení, hudba přestala v pronikavých nezvucích a příbuzní se kvapně vzdálili.

Viník před soudem zprvu zapíral, ale ne dlouho. Měšťanosta pokynul biřicům, aby přinesli rakev s nebožkou, a když vražedník spatřil svoji oběť, klesl bez sebe na zem a potom vzpamatovav se sám žádal soudce, aby vlastní krví mohl smířit krev nevinně prolitou.

Spravedlnosti učiněno zadost: bohatý měšťan boleslavský odevzdán hrdelnímu právu do Prahy a tam veřejně popraven katem, jehož meč tehdy ani neosychal.²

Zapsal Ferdinand Strejček (1878 – 1963), Boleslavan, roč. 12, 1937 – 1938, č. 8, s. 126 – 128

Karel Sellner

Karel Sellner (1873 - 1955) český školní inspektor, a spisovatel zejména historických románů a povídek.

Narodil se v rodině železničního dělníka 23. října 1873 v Daliměřicích u Turnova. Po skončení měšťanské školy absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové a jeho velmi úspěšná pedagogická činnost začala na vesnických školách mladoboleslavského okresu už před 1. světovou válkou. 

Velký úspěch v literární oblasti zaznamenal hlavně svým dílem čerpajícím z pravěku pod názvem "Poslední", které vydal r. 1924 nebo romány z doby temna "Václav Vrba" a "Petrovský", jejichž děj se odehrává v mladoboleslavském kraji. Jako spisovatel používal před 1. sv. válkou pseudonym Karel Franta a zpočátku svá díla vydával vlastním nákladem. Právě tímto pseudonymem vydal r. 1910, ve spolupráci s E. Štorchem práci "První lidé v Čechách" a stať "O vzniku a vývoji poddanství českého lidu".  

V této době napsal i další vlastivědné práce jako "Svátky a slavnosti českého lidu" a "Geologie okresu mladoboleslavského". 

Jako vlastivědný odborník měl významnou zásluhu na vydávání různých, pro region nesmírně cenných publikacích, jako byly "Dějiny na Mladoboleslavsku" nebo vlastivědný sborník "Boleslavan", který založil a řídil celých jedenáct let.

Na domě, ve kterém žil, v ulici B. Němcové č.p. 596, je pamětní deska. 

Jako pedagog byl velmi uznávaný i pro svůj vztah k žákům a učitelům. Po vzniku republiky byl v r. 1919 ustanoven v Mladé Boleslavi školním inspektorem a v této funkci pracoval až do února 1934, do důchodového věku. 

Karel Sellner zemřel v Mladé Boleslavi v r. 1955, v 82 letech.

Josef Virgil Grohmann

Josef Virgil Grohmann  (1831 - 1919) byl významným německy píšícím filologem a dokumentátorem epické, zemsky české lidové slovesnosti. Narodil se 12. prosince 1831 v severočeském Hanšpachu. Absolvoval klasické vzdělání v České Lípě a Litoměřicích, které zakončil na pražské německé univerzitě, kde se zaměřoval na germánské a klasické jazyky a sanskrt. Svoji profesní dráhu začal jako pedagog na středních školách, kde spolu se svými studenty v letech 1862 až 1866 byl poslancem zemského sněmu a poté školským úředníkem.

Grohmannovy sběry pověstí vyšly v roce 1863 v němčině pod názvem "Sagen aus Böhmen" a ačkoli se jednalo ve svém oboru o průkopnickou práci, neměla mezi českou veřejností větší ohlas. Do češtiny byla přeložena až v roce 2007, kdy byla také poprvé v českém jazyce vydána.

Josef Virgil Grohmann zemřel 12. října 1919 v Praze.

Vodník a jeho žena

V Mladé Boleslavi lidé věří, že v Jizeře má vodník dva zámky, jeden u mlýna a druhý u cihelny. U mlýna už ho také někteří spatřili, byl celý zelený a pokrytý vodními řasami; u cihelny však plavčík zahlédl jeho ženu. Měla tělo jako panna, které dole přecházelo v rybu. Na obou místech se každý rok utopila řada lidí.

Kresba: Anežka Lazarová, 9 let

(Adolf Bloch z Mladé Boleslavi)

Josef Virgil GROHMAN, Pověsti z Čech, Praha 2009, s. 115

Bílý jezdec v podzemním jezeře

Poblíž Mladé Boleslavi leží loupežnický hrad Putna.

V něm mají být dvě podzemní chodby, z nichž jedna vede do kasáren a druhá do lékárny ve městě. V prostřední části chodby vedoucí do kasáren leží podzemní jezero a když se k němu někdo přiblíží, vyskočí z něj bílý rytíř na ohnivém koni a zabije ho. Je to údajně poslední majitel hradu, který všechny poutníky oloupil o majetek, a kůň je týž, na kterém podnikal loupežné výpravy. V jezeře jsou pak ukryty nesmírné poklady, jež tam potopil rytíř, když byl hrad zničen.

(Vyprávěl Adolf Bloch z Mladé Boleslavi)

Převzato z: Josef Virgil GROHMAN, Pověsti z Čech, Praha 2009, s. 74
Foto: Pavlína Bongová

Krvelačné dámy

Vraťme se trochu zpět, prohlédněme si nádherně ztvárněné kresby krvelačných dam z Pověstných báchorek a připomeňme si jejich příběhy na našich blogerských a facebookových stránkách...

Jedna pojídala lidská srdce a druhá lstivě lákala jinochy do svého panství a pak je krutě vraždila.

Jaká bude asi další krvelačná dáma z blízkého okolí? Co myslíte?

http://povestnebachorkymlb.blogspot.cz/
https://www.facebook.com/povestnebachorkymb

Sýčina: Pověst o vzniku kostela

Ke kostelu se vztahuje několik pověstí. Podle jedné z nich na zámku na Vinařicích sídlil bohatý kníže, který měl tři hašteřivé dcery. Aby je potrestal, dal postavit na návrší v Sýčině tři věže a v každé z nich jednu uvěznil. Spolu se mohly sejít jen o půlnoci do jedné hodiny. Sestry ve věžích brzy zkrotly a už na sebe nebyly tak zlé jak bývaly.

Jednou se o nich dověděl mladý vladyka z Kokořínska. Tajně se seznámil s tou, která se jmenovala Eliška. Chtěl ji unést a oženit se s ní. Eliška souhlasila s podmínkou, že najde ženichy pro obě sestry. To se vladykovi podařilo a na Vinařicích se slavila veliká svatba. Sestry odjely se svými manžely. Jejich otec panství předal svému synovi, který dal věže spojit chrámovou lodí a vznikla tak dnešní podoba kostela.

Pověst o vzniku kostela, foto: Pavlína Bongová

Pověst lze spojit se skutečnými osobnostmi. Tím bohatým knížetem byl asi míněn Jan Cetenský, který měl z prvního manželství dceru Johanku, z druhého Annu a Elišku. Kostel v Sýčině nechal postavit jeho syn Jiří, pozdější hejtman Boleslavského kraje. Oba byli pochováni v Sýčině a po nich další členové rodu.

Zdroj: 

http://is.mb-net.cz/region/povesti-mladoboleslavska.phtml

Stránovská paní

Stránovská paní - Rukopis zapůjčen pí Postráneckou, chotí mlynáře z Krnska

Vnadný luh jak kousek ráje,

kol ho vroubí háj a bor,

v něm pás stříbrojasný hraje, Jizera to chvátá z hor.

Tam na levo zřícenina, světskou slávu kryje rum,

na pravo se však vypíná nový, hrdý, panský dům;

zlatojasné slunko svítí,

stkvoucí oblohy jest kraj;

jeseň ještě seje kvítí,

jako z hrobu vstalý máj.

Tam ten brav jak skotačivě

po luhu se prohání,

brzy hravě a zas divě

zabíhá až ke stráni.

Podál pastýř junomladý,

vtělený to Apolo,

pravý splozenec to Lady,

dub a jedle napolo.

Kolem skrání se mu vine

jako duhy jasný pás,

až na rámě jeho plyne

krásný, kučeravý vlas.

Než, kdo hledí v jeho oko,

bolu v něm as uzří květ,

jenž má kořen přehluboko,

kde snad uvíz šípu let.

Zamyšleně k zemi vzhlíží,

lhostejný mu celý svět,

nezří, že se k němu blíží

děva, jako z růže květ.

Božská krása v prostém hávu,

nevinnosti rajský vzhled,

snad to jasná víla Slávů

navštívit jde trudný svět.

Něžně k junu přistupuje,

ruku vloží na rámě.

Co Jenička zabavuje,

že nevidí ani mě?

Jinochem to mocně trhne

jako jiskry božské žár,