 |
| Stránovská paní - Rukopis zapůjčen pí Postráneckou, chotí mlynáře z Krnska |
Vnadný
luh jak kousek ráje,
kol
ho vroubí háj a bor,
v něm
pás stříbrojasný hraje, Jizera to chvátá z hor.
Tam
na levo zřícenina, světskou slávu kryje rum,
na
pravo se však vypíná nový, hrdý, panský dům;
zlatojasné
slunko svítí,
stkvoucí
oblohy jest kraj;
jeseň
ještě seje kvítí,
jako
z hrobu vstalý máj.
Tam
ten brav jak skotačivě
po
luhu se prohání,
brzy
hravě a zas divě
zabíhá
až ke stráni.
Podál
pastýř junomladý,
vtělený
to Apolo,
pravý
splozenec to Lady,
dub
a jedle napolo.
Kolem
skrání se mu vine
jako
duhy jasný pás,
až
na rámě jeho plyne
krásný,
kučeravý vlas.
Než,
kdo hledí v jeho oko,
bolu
v něm as uzří květ,
jenž
má kořen přehluboko,
kde
snad uvíz šípu let.
Zamyšleně
k zemi vzhlíží,
lhostejný
mu celý svět,
nezří,
že se k němu blíží
děva,
jako z růže květ.
Božská
krása v prostém hávu,
nevinnosti
rajský vzhled,
snad
to jasná víla Slávů
navštívit
jde trudný svět.
Něžně
k junu přistupuje,
ruku
vloží na rámě.
Co
Jenička zabavuje,
že
nevidí ani mě?
Jinochem
to mocně trhne
jako
jiskry božské žár,