Stránovská paní

Stránovská paní - Rukopis zapůjčen pí Postráneckou, chotí mlynáře z Krnska

Vnadný luh jak kousek ráje,

kol ho vroubí háj a bor,

v něm pás stříbrojasný hraje, Jizera to chvátá z hor.

Tam na levo zřícenina, světskou slávu kryje rum,

na pravo se však vypíná nový, hrdý, panský dům;

zlatojasné slunko svítí,

stkvoucí oblohy jest kraj;

jeseň ještě seje kvítí,

jako z hrobu vstalý máj.

Tam ten brav jak skotačivě

po luhu se prohání,

brzy hravě a zas divě

zabíhá až ke stráni.

Podál pastýř junomladý,

vtělený to Apolo,

pravý splozenec to Lady,

dub a jedle napolo.

Kolem skrání se mu vine

jako duhy jasný pás,

až na rámě jeho plyne

krásný, kučeravý vlas.

Než, kdo hledí v jeho oko,

bolu v něm as uzří květ,

jenž má kořen přehluboko,

kde snad uvíz šípu let.

Zamyšleně k zemi vzhlíží,

lhostejný mu celý svět,

nezří, že se k němu blíží

děva, jako z růže květ.

Božská krása v prostém hávu,

nevinnosti rajský vzhled,

snad to jasná víla Slávů

navštívit jde trudný svět.

Něžně k junu přistupuje,

ruku vloží na rámě.

Co Jenička zabavuje,

že nevidí ani mě?

Jinochem to mocně trhne

jako jiskry božské žár,

dívku na své srdce strhne,

již krev proudí v mocný var.

Ach, jak jsi mne překvapila,

růže moje předrahá,

mysl moji zachvátila

velká duše únava.

Vyvine se děva jemu,

vroucně na něj pohlíží.

Není dobře srdci tvému,

námaha tě netíží?

Ach, pověz mi, Jene drahý,

co as skrýváš v srdci svém,

co ti ničí poklid blahý,

co as hárá v nitru tvém?

Milko drahá, mám to říci,

co rozdírá srdce mé,

co ničí blaho mých lící,

co zničí i štěstí tvé?

Obrň srdce svoje vírou,

že bude jen krátký čas,

co zde zůstaneš snad sirou

 a že shledáme se zas!

Týden tomu, co přijela

paní naše z ciziny,

kde prý bohapustě žila,

tropic mnohé přečiny.

Nezná Boha, nemá víry,

srdce její plno zlob,

vášeň její nezná míry, duše pravý pekla rob.

Též čarodějnictví prý páše,

kol ni bývá ďábla zjev,

jeho chvalozpěv vždy hláše,

lidskou obětuje krev.

By dle vůle jeho žila,

mládence si vybírá

a když se ho nabažila,

rukou její umírá.

Dřív však musí obětovat

satanovi srdce své,

ji v chlípnosti obletovat,

zříct se Boha, víry své.

Tři dny tomu, co viděla

brav ovčí mne kolem hnát

a tu ihned k tomu spěla,

k sobě zavolat mě dát.

Slova svůdná z úst jí plynou,

sladká jako včelí med,

jako zmije kol se vinou,

v srdci však chlípnosti jed.

Budu prý jen k její službě,

lahůdek mít budu sklad;

vyhoví vší mojí tužbě,

všeho prý mi bude přát,

přijmu-li, co mně podává,

blaze budu u ní žít.

Pakli ne, že moje hlava

brzy bude v hlíně hnít.

Zítra mám již odpovědít,

chci-li lásku svou jí přát,

chci-li od ní peklo dědit,

satanovi duši dát!

Dívka celá rozechvěna

 na milence pohlíží,

bolem srdce uchvácena,

leká se těch obtíží.

Dobrý bože, což nesvítí

odnikud nám naděje,

aniž kde se jiskra třpytí,

že tvá pomoc přispěje?

Ach, půjdu já k té zlé paní,

po kolenou budu lést,

litou byť by byla saní,

od toho ji musím svést.

Vyjevím ji naší lásku,

nabídnu ji život můj,

duši svou dám na tu sázku,

když zachráním život tvůj.

Ó, ty dobrá duše moje,

Marto moje předrahá,

poznávám já srdce tvoje,

v němž vše láska přemáhá,

však pro tuto božskou pásku

zapřísahám tebe teď,

nevyjevuj naši lásku,

raděj ustranit se hleď,

nebo zví-li naše paní,

ty že moje srdce máš,

oba budem krutě štváni

a zničeni od ní snáž.

Kdo bude pak v světa zlobě

strážcem matky starých let,

kdo bude pak na mém hrobě

sázet jara pestrý květ?

Nelekej se o mou lásku,

nad hvězdami bude žít,

neb raděj dám tělo v sázku,

nežli s ďáblem v peklo jít.

A teď sbohem, milko moje,

slunéčko již zachází,

nelekám se toho boje,

neboť mne Bůh provází.

Ještě jedno políbení

se tvých perlorodých úst,

tys mé celé potěšení,

jenom matky neopust!

Dívka klesne mu na šíji,

slzy řinou z očí ven,

rámě kol něho ovíjí,

jako břečťan jedle kmen.

Musíme se rozloučiti,

tak tomu chce zloby duch,

snad se více nespatřiti,

nuže, střež tě mocný Bůh!

Životem bych tebe kryla,

krev svou dala za oběť,

v trápení bych s tebou žila,

umřela bych s tebou teď.

Rozum tvůj však jinak velí,

kážeš ty mně matku ctít,

jí věnovat život celý

a na rov tvůj kvítí sít.

Nuže, tedy se podvolím,

z lásky chci tvé vůle dbát,

srdce své ve dví rozpůlím,

pozvolna chci umírat!

Na to vroucným políbením

dvě duše se spojily,

srdce mocným rozechvěním

bolestně se dělily,

Slunce prchlo se západu,

měsíc bolem zastřel tvář;

a než měsíc prohléd znovu

děva pryč se potácí,

jinoch pak tam ke Stránovu

s bravem svým se navrací.

Hrdý zámek na stránově,

věž jeho jak strážný lev;

v něm paní podobna sově,

upíru, jenž saje krev;

mocně nachýlená šíje,

jako koňská hříva vlas

rozbrázděné čelo kryje,

pod ním řada srostlých řas,

oči jako smaragd zmije

kolem sebe bodají,

pekelný žár v nich se kryje,

krev ze srdce hlodají.

A z těch jedu plných očí

ještě horší zírá duch,

běda tomu, kdo teď vkročí

v ďábelské té duši kruh.

 František Frolík: Pověst z okolí Stránova,
vypravovaná v letech čtyřicátých minulého století 

Prudce po komnatě chodí,

zlostně syčí její hlas,

pekelné se plány rodí

v mozku jejím v tento čas.

Kletý rob chce vzdorovati,

nechce užít lásku mou,

přízni mou chce pohrdati,

nuž, ať zkusí pomstu mou!

Na můj rozkaz dnešní noci

zmizeli tři berani,

nyní jej mám zcela v moci

a padl mně do rány;

jako červa já ho zničím,

biči umrskat jej dám,

co zloděje ho vylíčím,

vzdor svůj ať pyká ten chrám.

Nato rychle zazvonila,

správce vešel do dveří;

lest a zloba v tvář mu vryla,

že má s ďáblem příměří,

že jest hoden u své paní

a poddaným kůži dřít.

Zrak svůj v tvář mu paní vnoří.

Jak vykonal´s rozkaz můj?

Vím, že bídník stádo moří,

co as shledal důvtip tvůj?

Milostivá! Tři berany

nejkrásnější lotr vzal,

otázky mu trpné dány,

nechce však říct, kam je dal.

Ha! Toť krásné hospodářství,

tak svou paní okrádat,

toť jest horší nežli žhářství,

k tomu ještě zapírat.

Však přiznati se mně musí,

sama chci soud nad ním vést,

byť z něj měli trhat kůži,

nepomůže jemu lest.

Všecko proti němu svědči,

krádeží tou vinen jest,

proto bez velikých řečí

nejpřísnější jemu trest.

Dva pacholci se žílami

ať se k zejtří připraví,

tam na dvoře pod lipami

kůl k mrskání postaví.

Slunce zahaleno v krvi

pod Stránovem vychází,

pod věží na kupce mrvy

mládenec se nachází.

Utrýzněné jeho tělo

spoutáno jest provazem,

vysoké však jeho čelo

jeví klid vzdor nesnázem;

teď zavrzly těžké dvéře,

temný vchází k němu zjev

 a zjev ten podobou béře

jeho paní, jež chce krev;

zraky svými vilně vzhlíží

 jako zmije na obět,

kterou její svaly víží,

do níž zakousne svůj jed.

Pozvolna blíž přistupuje,

ústa svoje otvírá,

svoji oběť oslovuje,

srdce její rozdírá.

Naposledy se tě táži,

chceš-li mně svou lásku přát,

pakli ne, tož hněv můj zažij,

ovce mé mi musíš dát.

Vol si nyní: Dobré žití

a pohodlí se všech stran,

aneb jako zloděj býti

žilami teď umrskán!

Dcero ďábla, pryč ode mě,

nezaprodám duši svou;

raději v mukách zhynu temně,

než bych přijal milost tvou.

Stádo tvé jsem věrně pásl,

ruce mé jsou nevinné,

kdo svou zlobu na mne střásl,

toho kletba nemine!

Jak furie paní kopla

svázaného pastýře,

jak litice na něj dupla,

utýrala jak zvíře.

Nato bouchla dveřmi prudce,

až se třásla pevná věž;

za chvíli biřiců ruce

vedli Jana v smutnou řež!

Tam na dvoře pod lipama

paní drží pekla soud,

přesmutné se hraje drama,

při němž trne každý oud.

Do těla se žíly ryjí,

krev se leje potokem,

na Jana se rány sijí,

až bolem chvěje se zem;

pěny z úst biřiců kypí,

ruka jejich umdlévá,

z těla Jana kůře chlípí

a krev zemi zalívá.

A konečně mrtev klesá

mládí nejkrásnější květ,

na ústech svých kletbu nesa,

s níž zve paní v onen svět.

Paní syčí vztekem, zlostí,

kope tělo zsinalé,

nebes pán však řekl: Dosti

neposhovím nadále.

Přiletěly mraky černé

jako dravých supů roj,

blesky křížily bezměrné,

s peklem začaly vést boj.

A když paní plná zloby

prchnout do zámku,

hrom zbavil svět pekla roby,

udeřil ji do spánku!

Nežli chasa polekaná

tělo její mohla skrýt,

otevřela se tu brána,

houf psů černých bylo zřít.

Úprkem se přihrnuli,

roztrhali paní zlou;

strašně hrom řval, větry duly,

když si nesly kořist svou.

Správce strachem prchal strání,

jako dravé zvíře vyl,

a tam, na Čertově stráni,

na dubu se oběsil.

Stránovu se ulehčilo,

lid zajásal v duši své,

dlouho však v zámku strašilo,

co černý pes srdce zlé!

Mučedníka pochovali, matka hořem umřela.

Blíže sebe jim ustlali,

kříž dán k hrobu do čela.

Na hřbitově tam u kříže dívka bledá sedává;

ze květinek věnce viže

a na hroby rozdává.

Tobě, máti, tobě Jene,

Marta vaše milená

pláč a smích se kol ní žene,

ubohá jest šílená!

A než zima poklopila

bílým prostěradlem květ,

duše děvy odkvapila

v jiný, blaženější svět.

K Janovi ji pochovali

tam v té mrtvých dědině;

doby lepší zas nastaly

ve Stránovské krajině.

Mnohá léta ušla plynně,

vymřel svět, jenž děj ten znal[1],

však až dosud v té krajině

popěvek se zachoval:

Stránovská paní,

čert jezdí na ní;

dala ubít ovčáka

pro tři berany...—

Boleslavan r. III., č. 1 – 2, 1926

---

[1] Do let čtyřicátých minulého století.