čtvrtek 18. srpna 2016

O Pacifikusovi

Asi půldruhé míle od Mladé Boleslavi na západ je zámožná vesnice a velkostatek Skalsko. Velkostatek ten patřil od sklonku 16. věku řádu Servitů, jehož představeným byl Pacofikus. Občané skalští měli při svých polnostech rozsáhlé lesy a tu prý myslíval Pacifikus, jak by ty lesy řádu jeho pěkně slušely a přemýšlel neustále, jak by sedláky o ně připravil.
Náhodfa mu pomohla. Byl totiž vydán rozkaz, že mají sedláci platit dan z lesů; protož ať se lesy úředně sepíšou. To ovšem nebylo občanům skalským milo a tu prosili Pacifikusa, aby jim nějak od daně pomohl. Pacifikus rád svolil, neboť tu se mu naskytla příležitost, aby ty krásné lesy svému řádu přivlastnil. Poradil skalským, aby úředníkům udali, že lesy jsou “panské”, z panských lesů, že nebudou platiti. Jen jednomu poradil, aby les udal za majetek svůj, poněvač ho měl ve zvláštní oblibě. Občané učinili, jak jim poradil Pacifikus a lesy byly připsány k majetku velkostatku.
Daní z nich ovšem občané skalští neplatili, ale jaké bylo jejich podivení, když se dověděli, že lesy jsou nyní majetkem velkostatku.

Pacifikus stal se smělejším a odcizil brzy pole obci Kovánci as půl hodiny od Skalska vzdálené. Nikdo ho proto nestíhal, ale lidé si vypravovali, že ho Bůh potrestá, že nebude míti v hrobě pokoje.
Uplynulo několik let a Pacifikus zemřel. Členové řádu vzkázali na Skalsko, aby byla mrtvola Pacifikova ihned do Prahy k svatému Michalu dopravena. (Asi r. 1649). Naložili tedy mrtvolu na vůz a jeli do Prahy; když však přijel k poli, jež Pacifikus kdysi odňal obci Kovánci tu pozoroval vozka, že vyjelo kolo z nápravy. Ale jaký div! - vůz jel zrovna tak jako dříve.
A když seskočil vozka se svým průvodčím z vozu dolů, kola byla všecka v pořádku. Sdli opět na vůz a jeli dále! Ale podivný zjev se opakoval: jedno kolo sjíždělo s nápravy za druhým, až ujížděla všecka čtyři podle vozu. Hrůza pojala oba muže, žehnali se křížem, ale kola nevrátila se na nápravy k vozu, až minuli pole Pacifikem odcizená; poznali oba s hrůzou, co to je: že se zlí duchové hlásí o hříšnou duši Pacifikovou.
Několik měsíců po této příhodě šlo několik mužů z blízké vesnice Sudoměře krást seno na luka, jež ležela u lesa, odcizeného Pacofikem. Bylo okolo 12 hodiny v noci, a měsíček svítil jako rybí oko. Přišli na luka a tu spatřili na jedné kopce tmavou postavu. Přistoupili blíže – a poznali, že to Pacifikus. Seděl tu zasmušile a hleděl upřeně do lesa. Zloději utekli a ráno vypravovali, jak viděli u lesa Pacifika. Někdo věřil, jiný se jim smál, ale pochybnost netrvala dlouho.
Jistý muž ze Skalska šel totiž jmenovaným lesem. Tu vidí, že se k němu blíží nějaký vozík. Ale byl to podivný povoz: dva velcí černí psi jej táhli, oči jim svítily jako plameny. Muž se skryl bázlivě do houštiny a čekal co se bude díti. - Vozík se přiblížil – na něm seděl Pacifikus. Byl smutný a hleděl zamračeně do lesa. Celý vyděšen, běžel ten člověk domů a všude vypravoval o vozíku Pacifikově a protože to byl vážný a rozumný muž, uvěřili nyní všichni, že Pacifikus u lesa straší.
Brzy potom Pacifikus zjevil se I ve dne, a to v pravé poledne. Žena onoho sedláka, kterému Pacifikus neporadil tak špatně jako ostatním a kterému les zůstal, byla sama doma. Náhle se otevřou dvéře a Pacifikus v černém hábitu vstoupil do světnice. Selka jiné rady nevědouc, vyskočila oknem ven a volala o pomoc; ale než se sběhli lidé, Pacifikus byl pryč.
Nějaký muž ze Skalska ubíral se večer domů lesem, v němž se Pacifikus zjevoval. Šel kolem dříví, které bylo pěkně srovnáno. Ale sotva je minul, zbořila se celá hromada se strašlivým praskotem. Muž onen hleděů si věc všelijak vysvětliti a ráno vzkázal občanu, kterému dřívé patřilo, aby si je opět srovnal. Tento šel tedy s čeledínem do lesa, ale dříví bylo úpěkně srovnáno. Kdo tak učinil? Nevěděli, ale každý hádal, že v tom byl Pacifikus.
Dlouho zjevoval se Pacifikus lidem, buď pěšky jda nebo jeda na vém příšerném vozíku. Nikomu však neublížil. Nejčastěji ho viděli pod vysokou borovicí u cesty. Lidé věděli, že jim neublíží, ale kdo se octne rád na blízký takové příšery? Občané skalští počali se raditi, jak by se Pacifika zbavili, než marně. Konečně poradil kdosi, aby na borovici, pod níž sedával, nějaký obrázek některého svatého pověsili. Pověšen tam tedy obrázek Panny Marie a hle, to pomohlo. Pacofikus zmizel, více ho nikdo nespatřil.

Borovice posud stojí, též obrázek na ní visí, ovšem jiný než byl původní. A podnes se mnozí místu tomu vyhýbají, pamatujíce na pověst, která posud v lidu žije. Vyprávěl  Václav Vepřík

Žádné komentáře:

Okomentovat