O založení kostelíka v Mohelnici

Vypravuje se, že v období křižáckých výprav do Svaté země i v Čechách nebylo jediného mladého rytíře, který by se netoužil zúčastnit výpravy o osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě. Když se k výpravě roku 1147 přihlásil i český panovník Vladislav II., dodal si odvahy i mladý šlechtický synek, panic z hradu Zásadka, a předstoupil před své rodiče se žádostí, aby mu dovolili táhnout s křižáky. Rodiče však nechtěli ani slyšet a matka vzlykala, že na výpravu mohou jít hlavně ti, co nemají dostatek živobytí. "Ne, maminko, to by nebylo spravedlivé, aby za osvobození Svaté země bojovali jen chudí. Vždyť vy sama jste mě učila, že bez vůle boží ani vlas z hlavy nespadne." - „Mluví z tebe pravý rytíř, statečný a ke všem spravedlivý“, chválil syna otec.

Křižáckou výpravu však provázel nezdar již od samého počátku. Jen část, ale mezi nimi i panic ze Zásadky, se probila až do Malé Asie. Tam je však císař i král nechali na pospas Turkům. Opuštění křižáci hynuli hladem, nemocemi a v krvavých bojích. V jedné bitvě byl zajat i panic a odvlečen byl do hradu mocného paši, kde byl přidělen jako pomocník starému dobromyslnému zahradníkovi. Ten začal svého svěřence přiučovat tureckému jazyku a sám se od něho zase učil češtině, až si docela rozuměli a mohli porozprávět v obou jazycích. Večer po práci sedával panic rád ve stinném altánku zahrady a hrával na flétnu. Pašova dcera se zaujetím poslouchala tónům flétny a brzy si mladého zahradníka zamilovala a tajně se s ním sešla. Panic dojatý její laskavostí, jí vypravoval o své vlasti, o Zásadce i o rodičích. Pašova dcera to poslouchala jako krásnou pohádku. Dívka vidouc panicův stezsk po domově, navrhla, aby společně uprchli do Čech. A tak se také stalo. Jednou, když paša odjel opět do boje, vydali se na cestu. Oba uprchlíci jeli dlouho, mnoha nebezpečím se cestou vyhnuli, a přece šťastně dojeli do Čech a na hrad Zásadku. 

Krásně, veselo bylo zase na Zásadce, když se dívka stala panicovou ženou a zvláště, když se do roka mladým manželům narodil mladý synáček. Jen jedinou měli starost, zda je nenajde rozhněvaný paša. Ten je čtyři roky marně hledal po všech krajích Evropy, až jednoho dne zastavil na nocleh v dubovém lese mezi řekou Jizerou a říčkou Mohelkou. V noci se zdál pašovi živý sen – viděl naproti svému noclehu hrad na skále a v něm svou uprchlou dceru. A skutečně ráno při rozednívání spatřil na skalním ostrohu hrad, o němž se mu v noci zdálo. Na hradě již dostali zprávu, kdo nocuje v dubovém lese, a umluvili se, jak pašu přivítají a udobří. V té době roztomilému synkovi byli již čtyři roky. Toho již dávno před tím učili k lásce a k úctě k dědovi a tomu, jak jej přivítat. Když tedy ráno paša stanul před hradem, vyběhl k němu chlapeček, který mu políbil ruku a vítal jej do hradu jako svého dědečka. V tu chvíli přešla pašu všechna zlost, uchopil hezkého vnoučka do náruče a radostně jej zulíbal. A pak již přispěchali mladí rodiče a prosili pašu o odpuštění. Paša pobyl několik týdnů na hradě Zásadka, a když se přesvědčil, že jeho dcera je v Čechách šťastná, odjel uspokojen a usmířen do své země. Na památku této události nechal paša na místě svého noclehu vystavět kostelík, který měl na své věži až do nedávna turecký půlměsíc a v jeho zdivu je dodnes vytesána Turkova hlava.

Pověst o Suchém Mlýně

Byl to mlýn a nebyl. 

Voda tekla na kolo, mlýn klepal, ale uvnitř nebylo mlýnských strojů. Ve mlýně skrčeném pod skalami a v stínu obrovských smrků a borovic bydleli loupežníci a mlynář byl jejich hejtman. Ve skále za mlýnem měli skrýše na uloupené věci. Hejtman zamiloval se do krásné rychtářovi dcery z Bezdějček, unesl ji, věznil a nutil, aby se stala jeho ženou.  Milá dcerka vše rychle prohlédla, a když loupežníci odešli, zdvihla část podlahy, seskočila do podkolí a skalami vystoupila na pláň a utíkala domů. Rychtář svolal všecky muže ze vsi a za soumraku mlýn obstoupili. Schystali všecky loupežníky a odevzdali je právu. Mlýn po čase se zřítil, náhon byl zasypán sesutou částí stráně, a poněvadž voda více do náhonu netekla, říkali tu v Suchém mlýně.

Boleslavan r. II., 1 - 2

zdroj - Karel Sellner: Strenický potok (Co jsem vyprávěl na výletě 22. května 1927)

Pověst o boleslavském řezníkovi

Na fotografii je použita lebka sádrová.

Bylo po osudné bitvě na Bílé hoře a z Prahy narychlo unikali přívrženci poraženého krále Fridricha Falckého hledajíce záchranu za hranicemi Čech.

Nejvyšší hofmistryně padlé královny Alžběty Stuartky, urozená paní z Reitzensteinu, uprchla se svou družinou do Saska přes Mladou Boleslav, ale naše město bylo již tak přeplněno ustupujícím vojskem a lidem, že nebylo lze německé šlechtičně najít ani sebe skrovnější útulek, kde by si mohla odpočinout a přenocovat.

Když se tak bezradně potulovala ustrašeným městem z místa na místo a chladná noc listopadová se kvapem blížila, dověděla se od jednoho hostinského, že ví v městě o soukromém domě, který je neobydlen, ale to že má svoji důležitou příčinu: straší prý tam od nějaké doby a nikdo si tam netroufá přenocovat.

Paní z Reitzensteinu byla dáma velmi moudrá a nábožná a hned se rozhodla do tajemného domu se nastěhovat a pokušení duchů přemáhat pobožným cvičením.

Opuštěný dům býval majetkem místního řezníka, o němž bylo známo, že nedávno ovdověl a chystal pro nejbližší dobu novou veselku.

Paní z Reitzensteinu se ubytovala se svou komornou v někdejší ložnici řezníkově, poručila tam zapálit mnoho svíček a za zpěvu pobožných písní očekávala hodinu duchů.

Sotvaže odbila jedenáctá, otevřely se s rachotem dveře z vedlejší síně a k užaslým ženám se blížila ženská postava s ovázanou hlavou. První se vzpamatovala urozená paní a tázala se příchozí rozechvělým hlasem: "Kdo jsi a co žádáš?"

Hrozné zjevení odpovědělo: "Jsem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat srdce mého manžela. Oblíbil si jinou, a aby ji mohl pojmouti za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla s okna a tak se zabila. Ušel všelikému podezření v nynějším zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost."

Poté sáhl duch zavražděné po zlatém prstenu paní z Reitzensteinu, sňal obvazek s hlavy a vloživ klenot do rány dodal ještě: "Dejte můj hrob otevřít, tam prsten opět naleznete."

Časně ráno druhého dne požádala bývalá hofmistryně královnina městskou radu za tajný výslech. Primátor i starší obce nechtěli s počátku věřit paninu vyprávění, neboť bohatý řezník, který byl obviňován z vraždy, byl jeden z nejváženějších měšťanů boleslavských. Přes to se však usnesli na naléhání urozené paní dát aspoň hrob nešťastné oběti řezníkovy otevřít a prozkoumat. A vskutku: k úžasu všech přítomných nalezen v hluboké ráně nebožščiny hlavy skvostný prsten se znakem paní Reitzensteinské.

Na fotografii je použita lebka sádrová

Pak již jednáno bez dalších průtahů. Biřici dostali rozkaz přivést řezníka před soud. Přistihli ho právě na cestě do chrámu Páně se svodnou nevěstou. Když spatřili svatební hosté a hudebníci, jak pochopové jímají ženicha jménem práva, nastalo zděšení, hudba přestala v pronikavých nezvucích a příbuzní se kvapně vzdálili.

Viník před soudem zprvu zapíral, ale ne dlouho. Měšťanosta pokynul biřicům, aby přinesli rakev s nebožkou, a když vražedník spatřil svoji oběť, klesl bez sebe na zem a potom vzpamatovav se sám žádal soudce, aby vlastní krví mohl smířit krev nevinně prolitou.

Spravedlnosti učiněno zadost: bohatý měšťan boleslavský odevzdán hrdelnímu právu do Prahy a tam veřejně popraven katem, jehož meč tehdy ani neosychal.²

Zapsal Ferdinand Strejček (1878 – 1963), Boleslavan, roč. 12, 1937 – 1938, č. 8, s. 126 – 128