O založení kostelíka v Mohelnici

Vypravuje se, že v období křižáckých výprav do Svaté země i v Čechách nebylo jediného mladého rytíře, který by se netoužil zúčastnit výpravy o osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě. Když se k výpravě roku 1147 přihlásil i český panovník Vladislav II., dodal si odvahy i mladý šlechtický synek, panic z hradu Zásadka, a předstoupil před své rodiče se žádostí, aby mu dovolili táhnout s křižáky. Rodiče však nechtěli ani slyšet a matka vzlykala, že na výpravu mohou jít hlavně ti, co nemají dostatek živobytí. "Ne, maminko, to by nebylo spravedlivé, aby za osvobození Svaté země bojovali jen chudí. Vždyť vy sama jste mě učila, že bez vůle boží ani vlas z hlavy nespadne." - „Mluví z tebe pravý rytíř, statečný a ke všem spravedlivý“, chválil syna otec.

Křižáckou výpravu však provázel nezdar již od samého počátku. Jen část, ale mezi nimi i panic ze Zásadky, se probila až do Malé Asie. Tam je však císař i král nechali na pospas Turkům. Opuštění křižáci hynuli hladem, nemocemi a v krvavých bojích. V jedné bitvě byl zajat i panic a odvlečen byl do hradu mocného paši, kde byl přidělen jako pomocník starému dobromyslnému zahradníkovi. Ten začal svého svěřence přiučovat tureckému jazyku a sám se od něho zase učil češtině, až si docela rozuměli a mohli porozprávět v obou jazycích. Večer po práci sedával panic rád ve stinném altánku zahrady a hrával na flétnu. Pašova dcera se zaujetím poslouchala tónům flétny a brzy si mladého zahradníka zamilovala a tajně se s ním sešla. Panic dojatý její laskavostí, jí vypravoval o své vlasti, o Zásadce i o rodičích. Pašova dcera to poslouchala jako krásnou pohádku. Dívka vidouc panicův stezsk po domově, navrhla, aby společně uprchli do Čech. A tak se také stalo. Jednou, když paša odjel opět do boje, vydali se na cestu. Oba uprchlíci jeli dlouho, mnoha nebezpečím se cestou vyhnuli, a přece šťastně dojeli do Čech a na hrad Zásadku. 

Krásně, veselo bylo zase na Zásadce, když se dívka stala panicovou ženou a zvláště, když se do roka mladým manželům narodil mladý synáček. Jen jedinou měli starost, zda je nenajde rozhněvaný paša. Ten je čtyři roky marně hledal po všech krajích Evropy, až jednoho dne zastavil na nocleh v dubovém lese mezi řekou Jizerou a říčkou Mohelkou. V noci se zdál pašovi živý sen – viděl naproti svému noclehu hrad na skále a v něm svou uprchlou dceru. A skutečně ráno při rozednívání spatřil na skalním ostrohu hrad, o němž se mu v noci zdálo. Na hradě již dostali zprávu, kdo nocuje v dubovém lese, a umluvili se, jak pašu přivítají a udobří. V té době roztomilému synkovi byli již čtyři roky. Toho již dávno před tím učili k lásce a k úctě k dědovi a tomu, jak jej přivítat. Když tedy ráno paša stanul před hradem, vyběhl k němu chlapeček, který mu políbil ruku a vítal jej do hradu jako svého dědečka. V tu chvíli přešla pašu všechna zlost, uchopil hezkého vnoučka do náruče a radostně jej zulíbal. A pak již přispěchali mladí rodiče a prosili pašu o odpuštění. Paša pobyl několik týdnů na hradě Zásadka, a když se přesvědčil, že jeho dcera je v Čechách šťastná, odjel uspokojen a usmířen do své země. Na památku této události nechal paša na místě svého noclehu vystavět kostelík, který měl na své věži až do nedávna turecký půlměsíc a v jeho zdivu je dodnes vytesána Turkova hlava.

Pověst o Suchém Mlýně

Byl to mlýn a nebyl. 

Voda tekla na kolo, mlýn klepal, ale uvnitř nebylo mlýnských strojů. Ve mlýně skrčeném pod skalami a v stínu obrovských smrků a borovic bydleli loupežníci a mlynář byl jejich hejtman. Ve skále za mlýnem měli skrýše na uloupené věci. Hejtman zamiloval se do krásné rychtářovi dcery z Bezdějček, unesl ji, věznil a nutil, aby se stala jeho ženou.  Milá dcerka vše rychle prohlédla, a když loupežníci odešli, zdvihla část podlahy, seskočila do podkolí a skalami vystoupila na pláň a utíkala domů. Rychtář svolal všecky muže ze vsi a za soumraku mlýn obstoupili. Schystali všecky loupežníky a odevzdali je právu. Mlýn po čase se zřítil, náhon byl zasypán sesutou částí stráně, a poněvadž voda více do náhonu netekla, říkali tu v Suchém mlýně.

Boleslavan r. II., 1 - 2

zdroj - Karel Sellner: Strenický potok (Co jsem vyprávěl na výletě 22. května 1927)

Sýčina: Pověst o vzniku kostela

Ke kostelu se vztahuje několik pověstí. Podle jedné z nich na zámku na Vinařicích sídlil bohatý kníže, který měl tři hašteřivé dcery. Aby je potrestal, dal postavit na návrší v Sýčině tři věže a v každé z nich jednu uvěznil. Spolu se mohly sejít jen o půlnoci do jedné hodiny. Sestry ve věžích brzy zkrotly a už na sebe nebyly tak zlé jak bývaly.

Jednou se o nich dověděl mladý vladyka z Kokořínska. Tajně se seznámil s tou, která se jmenovala Eliška. Chtěl ji unést a oženit se s ní. Eliška souhlasila s podmínkou, že najde ženichy pro obě sestry. To se vladykovi podařilo a na Vinařicích se slavila veliká svatba. Sestry odjely se svými manžely. Jejich otec panství předal svému synovi, který dal věže spojit chrámovou lodí a vznikla tak dnešní podoba kostela.

Pověst o vzniku kostela, foto: Pavlína Bongová

Pověst lze spojit se skutečnými osobnostmi. Tím bohatým knížetem byl asi míněn Jan Cetenský, který měl z prvního manželství dceru Johanku, z druhého Annu a Elišku. Kostel v Sýčině nechal postavit jeho syn Jiří, pozdější hejtman Boleslavského kraje. Oba byli pochováni v Sýčině a po nich další členové rodu.

Zdroj: 

http://is.mb-net.cz/region/povesti-mladoboleslavska.phtml

Svěcené prameny pod Skalskem

Na dole pod Skalskem vytekalo z pod stráně několik pramenu z nichž voda rozlévala se po celém širokém dole způsobujíc široký močál přes kterýž bylo těžko člověku neb dobytčeti přejíti aby se neumazal a nejobtížněji bylo těm kteří po pěšině přes důl od Podskalska ku Podkováni tudy kráčeli a mnohdy pocestují se tady notně zmáchal a dosti hojně pomáčený sotva přešel. Za horkých letních dnů vyvstávaly z pramenů a močálu těch husté šedivé páry z kterých do výše se táhly a v povětří se z nich tvořila mračna, jež za nedlouhou dobu strašlivé bouřky a hromobitím a blýskáním nad celou krajinou se rozprostírala, za časté i z nich i spousty krmy urédu ničilo. To okolní obyvatelé těžko nesli, mnohdy si na to stěžovali a Boha za odvrácení všeho zlého krupobití prosili i se svým duchovním se radili kterak by se to obmezit dalo. Přijda na důl s procesím a prameny ty že tam budou od duchovních posvěcené a požehnané a lid že se tam za odvrácení všeho zlého modliti a vodu tu píti bude. Což se také stalo a bouřky potom již tak hrozné nebývaly. Od těch dob jmenovaly ony prameny Svěcené.

Svěcené kameny pod Skalskem

Matějův pramen II. Když tedy pod skálou prameny vystoupaly a celý dol zaplavovali činíce z něho na více místech rozsáhlé močály Tedy mlynáři, aby té vody u mletí obilí použili zjednali dělníci, kteří vodní strouhy prohlubovali a vodu z močálů do nich sváděli a tudíž jim vody na mlýny přibývalo, že mohli více a byli semletí. Dělníci jsouce v práci s prohlubováním stuh vyhazovali celou zem i u některé skály odkuž voda nejvíce vystupovala a odkryli pramen z něhož voda hojně vytékala. Dále druhý pak třetí a tak dále. Že však prameny ty byly hlouběji v zemi než vodní strouha tedy z pramenu těch voda náležité odtékati mohla museli být strouhy ještě hlubší. Jeden z těch pramenů na Skalské stráni z pod skály v chladu a stínu lesních stromů proti domku nedávno postaveného hajného velkou hojnost vody vyléval více než ostatní. I vyskytl se tu nějaký člověk dělník až od hor Krkonošských jménem Matěj, práci hledaje pro svou obživu. Dali mu tedy práci vyhazovat zem ze struh a dobývat prameny. Což on po celý čas svědomitě konal ať na něho a jeho práci dohlíželi nebo ne. On stále pracoval a celé dny ve vodě se brodil. Pramen tento dal mu však nejvíce práce, byl podál od vodní strouhy, musel tedy delší odvod vody z pramene až do strouhy vykopati a vyhazovati, v cestě stojící kameny roztloukati a odhazovati. Skály vylamovati a schody do pramene aby k vodě přístup byl ve skále vytesávati. a konečně pohodlná sedátka pro návštěvu příchozích upraviti. Tou prací ztratil Matěj mnoho času. Později ho to už omrzelo do vsi začal chodit i zůstával tam pod skálou ve dne v noci spávaje i tvořívaje si tam. Dělníci tamější na druhých pramenech říkali tam  pramen u Matěje, kterýž to jméno tak až do dnes zůstalo. Matěj dokončiv svou práci z toho brodění ve vodě nastydl mu v kostech morek, že nemohl chodit až z toho umřel.

Bezvel

U Katusic stojí podlouhlý kopec 340 m vysoký, borovým lesem porostlý. Na jeho vrcholku spatřujeme rozličná skaliska a rozmetané kameny. Největší a nejznamenitější jsou tam tři skaliska tvrdého velkozrného pískovce. Všecky 3 skály, když se na ně z jisté strany podívá, mají jakousi příšernou podobnost s lidským obličejem. První na straně ke Katusicům je největší a lisé ji říkají baba, druhá asi v polovině vrcholku více ke straně západní jmese skamenělá panna a třetí skála na menším vršku Bezvela jmenují čertovou stopou. Na ní je v tvrdé celistvé skále vyrýpnutá mezera asi 1 střevíc dlouhá a 2 palce hluboká. Staří vypravují o zkamenělé Babě a panně tuto pověst:

Za dávných časů, když ještě velká část naší země lesem byla porostlá, lidé bydleli jen po vrších a vrcholcích kopců, kdež si stavěli hrady s vsokou věží, aby všude do vůkolí viděti mohli. V té době bydlela na Bezvelu ve starém opuštěném hradě čarodějná baba, která u sebe krásnou panu v zajetá držela.Na panně té jí mnoho asi záleželo, neboť jí velmi pečlivě hlídala, nikam ji nepouštěla a stále ji zavírala. Až jednou nějaký sluha, byv někam poslán, v lesích zabloudil a na kopci  nějaké stavení vida, tam se lesem dodrápal a u báby přes noc zůstal. Žádného ve stavení neviděl, až když opět vycházel v jednom okně onu pannu zavřenou spatřil. Baba mu cestu pověděla a on odcházel, Přijda domů, vyprávěl všem, co se mu na cestě přihodilo. Mladý rytíř slyše to, umínil si, že k té čarodějnici zajde a bude – li možno onu krásnou pannu z moci té baby unese a vysvobodí. 

Na kopci Bezvel u Katusic je skála zvaná Baba

Ustrojiv se do chudičkých šatů šel jako žebrák k babě a ptal se, nemá – li pro něho nějakou práci, že by se k ní do služby dal. Baba ho chtěla zkoušeti a dala mu stádo pást. On hned svolil a pak často všecka okna prohlížel až jednou krásnou pannu u okna spatřil a hned jí znamení dal, že jí chce vysvoboditi. Pásl tam dobytek a dlouho pak panny neviděl. Již byl mrzut. Pásal na Horce u Plužné a povolal si tam čerta Běsa, aby mu pomohl. Běs mu pomoc slíbil, když se rytíř zavázal, že mu svou duši upíše. Rytíř mu to slíbil.Jak baba nařídila, hlídal stádo a zaháněl je do ovčince u dvora na Horce a v noci spával v ovčinci, protože mu baba řekla, že nechce nikoho ve svém hradě mít. Na Horce se rytíř s čertem umlouval jak to provedou. Běs že babu vezme a do pekla odnese a rytíř pak půjde na její hrad, vezme si princeznu a budou tam spolu bydleti, žijíce v lásce a blaženosti. Běs jsa věci jist, položil se a usnul. Chrápal jako když v pytli ořechy rachotí. V tom vyšla hromová rána, až se všecko zatřáslo. Běs otevřel ohnivé oči a hned věděl, kolik uhodilo. Vyskočiv, zlostně dupnul až se jeho noha do skály zabořila a stopa jeho až po dnes se tam spatřuje. Skokem byl u baby a chtěl ji do pekla odnésti. Avšak baba byla mocná čarodějnice, která měla své tajné duchy kolem pastýře, kteří jej neviditelně střežili. Ti jí zdělili, co rytíř s črtem ujednali. Baba zlostí syčíc, dupla až se zem zatřásla a hrozně zahřmělo. Švihla svým kouzelným proutkem a hned všechno zkamenělo. Princezna když babu odcházeti viděla vyběhla z hradu a utíkala k lsu na Horce aby tam rytíře nalezla a s ním uprchla. Baba však o tom věděla, obrátila se ke hradu a také princeznu švihnutím proutku v kámen změnila. Rytíř, hledě k Bezvelu zda pannu spatří, zkameněl se stádem a i baba pak zkameněla. Hrad po letech zpustl a zbořil, že jen kamení zbylo. Ale zkamenělá princezna hldíc k východu dosud čeká na vysvobození.

O vesnicích

Na sever od Sudoměře je les, zvaný “Vesnice”. Počátkem toho lesa je Cimrhaklova zahrada. Stávaly prý tu tři statky, každý na svém gruntě. Byly to snad pozemky, které dnes patří Štrosovi č. 25., Sekáčovi v č. 33, Vaňkovi v č. 14 a Cimrhaklovi v č. 5. Uvedené tři statky tvořily vesnici.
Nahoře nad nimi byly trouby (nynější “truba”) do rybníka, kterýž nad těmi těmi statky nad mostkem na nynějším panském poli Valovickém býval. Pozdějji byl rybník vypuštěn a z něho pole učiněno. Na místě bývalého rybníka dosud na jaře bývá mnoho vody.
V pozdější době, nevíme kterou válkou, vesnice zpustla a majetníci statků nepostavili tyto na svém místě, nýbrž tam, kde dnes je Sudoměř. Z oněch tří statků dělením povstalo 9 statků a 10 chalup – celá Sudoměř, mimo 18 baráčníků., kteří pole nemají.

O “Vesnici” se vypravuje: V jednom z těch tří statků byla selka v šestinedělí. Jednoho večera prosila muže, aby s ní šel ven, že se sama bojí. On ale nechtěl, posílaje ji samotnou.