Vodník a jeho žena

V Mladé Boleslavi lidé věří, že v Jizeře má vodník dva zámky, jeden u mlýna a druhý u cihelny. U mlýna už ho také někteří spatřili, byl celý zelený a pokrytý vodními řasami; u cihelny však plavčík zahlédl jeho ženu. Měla tělo jako panna, které dole přecházelo v rybu. Na obou místech se každý rok utopila řada lidí.

Kresba: Anežka Lazarová, 9 let

(Adolf Bloch z Mladé Boleslavi)

Josef Virgil GROHMAN, Pověsti z Čech, Praha 2009, s. 115

O Pacifikusovi

Asi půldruhé míle od Mladé Boleslavi na západ je zámožná vesnice a velkostatek Skalsko. Velkostatek ten patřil od sklonku 16. věku řádu Servitů, jehož představeným byl Pacofikus. Občané skalští měli při svých polnostech rozsáhlé lesy a tu prý myslíval Pacifikus, jak by ty lesy řádu jeho pěkně slušely a přemýšlel neustále, jak by sedláky o ně připravil.

Náhodfa mu pomohla. Byl totiž vydán rozkaz, že mají sedláci platit dan z lesů; protož ať se lesy úředně sepíšou. To ovšem nebylo občanům skalským milo a tu prosili Pacifikusa, aby jim nějak od daně pomohl. Pacifikus rád svolil, neboť tu se mu naskytla příležitost, aby ty krásné lesy svému řádu přivlastnil. Poradil skalským, aby úředníkům udali, že lesy jsou “panské”, z panských lesů, že nebudou platiti. Jen jednomu poradil, aby les udal za majetek svůj, poněvač ho měl ve zvláštní oblibě. Občané učinili, jak jim poradil Pacifikus a lesy byly připsány k majetku velkostatku.

Daní z nich ovšem občané skalští neplatili, ale jaké bylo jejich podivení, když se dověděli, že lesy jsou nyní majetkem velkostatku.

Pacifikus stal se smělejším a odcizil brzy pole obci Kovánci as půl hodiny od Skalska vzdálené. Nikdo ho proto nestíhal, ale lidé si vypravovali, že ho Bůh potrestá, že nebude míti v hrobě pokoje.

Uplynulo několik let a Pacifikus zemřel. Členové řádu vzkázali na Skalsko, aby byla mrtvola Pacifikova ihned do Prahy k svatému Michalu dopravena. (Asi r. 1649). Naložili tedy mrtvolu na vůz a jeli do Prahy; když však přijel k poli, jež Pacifikus kdysi odňal obci Kovánci tu pozoroval vozka, že vyjelo kolo z nápravy. Ale jaký div! - vůz jel zrovna tak jako dříve.

O můře

O můře vypravuje se na Boleslavsku, že chodí na člověka, když spí a saje mu z prsou sílu. Člověk ten, na něhož můra chodí, nechť kdekoliv spí, všude ho najde ať spí kdekoli na loži, v chlévě na palandě nebo na lavici ve světnici. Když jej můra mačká cítí velkou tíž na prsou, má těžký sen nějaký jako by od někud dolů padal, nebo jej honí divoké zvíře, nebo naň padá stavení nebo se převáhl s vozem, neb se naň obloha zřítila. Chce on utíkat a nemůže, chce běžet neb se bránit, nemůže však rukama ani nohama hnout jako by je měl svázané. Chce křiknout neb volat o pomoc má však prsa utišena a hrdlo stlačené, že nemůže hlasu vydati jen úzkostlivě úpí, chrápe a vzdychá, což bývá pro něho poslouchajícího jaksi strašlivé a vyluzuje bázeň. Když ho někdo z toho těžkého mouřího snu probudí je velmi rád a děkuje mu, říká že můru zahnali i prosí, aby ho jen vždy probudili a od můry mu pomohli.
  

Morous najde si svého člověka, když spí ať leží kdekoli. Jeden čeledín přišel na přástvu, kdež bylo více přástevníků, mládež se smála a vyváděla. Ten si lehl na lavici, ruce si dal pod hlavu a spal, po chvíli počal ve spaní ouzkostlivé zvuky vydávat a chropivě sípat.