Stránovská paní

Stránovská paní - Rukopis zapůjčen pí Postráneckou, chotí mlynáře z Krnska

Vnadný luh jak kousek ráje,

kol ho vroubí háj a bor,

v něm pás stříbrojasný hraje, Jizera to chvátá z hor.

Tam na levo zřícenina, světskou slávu kryje rum,

na pravo se však vypíná nový, hrdý, panský dům;

zlatojasné slunko svítí,

stkvoucí oblohy jest kraj;

jeseň ještě seje kvítí,

jako z hrobu vstalý máj.

Tam ten brav jak skotačivě

po luhu se prohání,

brzy hravě a zas divě

zabíhá až ke stráni.

Podál pastýř junomladý,

vtělený to Apolo,

pravý splozenec to Lady,

dub a jedle napolo.

Kolem skrání se mu vine

jako duhy jasný pás,

až na rámě jeho plyne

krásný, kučeravý vlas.

Než, kdo hledí v jeho oko,

bolu v něm as uzří květ,

jenž má kořen přehluboko,

kde snad uvíz šípu let.

Zamyšleně k zemi vzhlíží,

lhostejný mu celý svět,

nezří, že se k němu blíží

děva, jako z růže květ.

Božská krása v prostém hávu,

nevinnosti rajský vzhled,

snad to jasná víla Slávů

navštívit jde trudný svět.

Něžně k junu přistupuje,

ruku vloží na rámě.

Co Jenička zabavuje,

že nevidí ani mě?

Jinochem to mocně trhne

jako jiskry božské žár,

Urozená milovnice

Urozená rytířka Salomena, Vančury z Řehnic dcera neprovdaná, srdce své ženatému myslivci zadala. S ním zapomínajíc své cti rytířské po lesích se toulala a pohoršení tak stavu svému činila.

Foto: Kristýna Vesnenková, Urozená milovnice

Rmoutil se její otec, statečný a urozený rytíř Fridrich Vančura velmi, ba ze samého žalu nad rozkvetlým srdcem dospělé dcery vypustil ducha svého. Zemřel jest léta páně 1652 na den svatého Marka Evangelisty.

Potěšeno bylo vášnivé srdce urozené slečny rytířky a ona do myslivny nové v "Suché"[1] postavené učinila myslivce řečeného "Vojtu" milým správcem svým. Tak silák myslivec, milovník věrný, správce srdce i statku málo dbal, když nad hlavou jeho mrak černý stál a on pod dubem lásce se oddával.

Z mraku černého nebes hněvu posel Boží v dub ten uhodil a myslivce v černou hmotu proměnil. A rytířka ta zmizela jak duch a do dnes v době půlnoční prochází údolím, u dubu se zastaví a tam prý vidí otce svého v brnění rytířském, jak hrozí jí prstem, zatím co jemu u nohou pláče žena myslivcova.

Boleslavan VIII, 1934 – 1935, s. 192

---

[1]    Myslivna v Suchém dole u Bukovna, samota v úzkém údolí zvaném Kojana v dolní čísti, kde se rozevírá v ůdolí Jizery.

Bezhlavý kůň

Přes důl od Sudoměře na jihozápad, je na svahu a částečně na trnovských pozemcích tichý černý les, pod nímž je hluboká rokel a v ní louka. Po obou stranách rokle zdvihají se vysoké, zeleným křovím porostlé skály, jichž větší část se již do rokle zesula. O této rokli se z pradávných dob vypráví pověst, která se až po dnes udržela. Na konci té rokle stával před dávnými věky mlýn, jehož majitel byl od celého okolí ctěn a vážen. Ten dobrý muž měl ušlechtilou dceru, jménem Jaroňku, která byla ozdobou celého okolí a útěchou starého otce. Vrátilo – li se jaro v okolí to, tu s východem slunce spěchala krásná Jaroňka na květnatou louku a trhala krásné květiny. Za dne běhala po zelených stráních a údolí se ozývalo jejím lahodným zpěvem. Mnohému jinochu tlouklo srdce, kdykoliv se s Jaroňkou setkati měl. Byla – li jeseň, tu jako náhodou zabíhali vesničtí jonáci k olšovému mlýnu – jak jej nazývali, v té naději, že jí snad alespoň spatří. Konečně se přece jednomu jinochu podařilo získati si Jaroňčinu náklonost. Často u večer vídali Sudoměřští blažený párek po lučinách se procházející. 

Bezhlavý kůň

Oba milenci tisknutím ruky, pohledy, úsměvy, ba i lahodnými lovy lásku si sdíleli: Tak ubíhal den po dni, měsíc po měsíci, až opět se vrátilo jaro. O kéž by se nebylo v ten krásný čas, na nějž se Jaronka se svým miláčkem tak těšila žádné neštěstí přihodilo!

Hezká katova dcera

Před dávnými časy bydlel v městě Bělé u Bezdězu také kat, který za městem na Šibeničním vrchu zločince odpravoval. Sám bydlel stranou města, v malém nepatrném domku, neb jej lidé nenáviděli, v lehkosti a opovržení jej měli, již pro to jeho zlopověstné řemeslo. Poněvač ale jeho řemeslo málo mu vynášelo a popravu zřídkakdy míval, anžto byli tenkráte hodnější lidé než jsou nyní, byli nuceni obyvatelé města také na kata každoročně něčím připláceli. Jak o tom v starých knihách města Bělé zapsáno jest platili na kata toho Město Bělá čili Nový Bezděz od Berky z Dubé roku 1337 založené nad potokem Bělou a čele zdi ohrazené a příkopy přes než do města branami se zdvíhacími mosty se chodilo a jezdilo.
Na polední straně města za branami na slunci měli soukeníci sestavené své rámy, na nichž hotová sukna natahovali a vysoušeli. Takové rámy bylo ještě nedávno tam viděti, neb tenkráte v Bělé soukenické řemeslo kvetlo a měšťanům soukeníkům dobře se dařilo. Jeen z těch soukeníků, přijda domů z vandru, neb ze zkušené chtěl doma po otci řemeslo převzíti i počal se po nějaké dívčici ve městě ohlížeti, kterou by si mohl za manželku pojmouti a s ní dále počestně život žít.

Jednou, když své soukenické řemeslo provozoval, potřeboval nějaký řemen, chtěl si ho koupit u sousedů kupců, ti však takový neměli a odkázali ho ke katovi, tam že takové řemeny může dostat. On to při svém katovství ze všelikých kůží rozličné řemeny krají a prodává.