čtvrtek 15. září 2016

Bezhlavý kůň

Přes důl od Sudoměře na jihozápad, je na svahu a částečně na trnovských pozemcích tichý černý les, pod nímž je hluboká rokel a v ní louka. Po obou stranách rokle zdvihají se vysoké, zeleným křovím porostlé skály, jichž větší část se již do rokle zesula. O této rokli se z pradávných dob vypráví pověst, která se až po dnes udržela. Na konci té rokle stával před dávnými věky mlýn, jehož majitel byl od celého okolí ctěn a vážen. Ten dobrý muž měl ušlechtilou dceru, jménem Jaroňku, která byla ozdobou celého okolí a útěchou starého otce. Vrátilo – li se jaro v okolí to, tu s východem slunce spěchala krásná Jaroňka na květnatou louku a trhala krásné květiny. Za dne běhala po zelených stráních a údolí se ozývalo jejím lahodným zpěvem. Mnohému jinochu tlouklo srdce, kdykoliv se s Jaroňkou setkati měl. Byla – li jeseň, tu jako náhodou zabíhali vesničtí jonáci k olšovému mlýnu – jak jej nazývali, v té naději, že jí snad alespoň spatří. Konečně se přece jednomu jinochu podařilo získati si Jaroňčinu náklonost. Často u večer vídali Sudoměřští blažený párek po lučinách se procházející. 

Bezhlavý kůň

Oba milenci tisknutím ruky, pohledy, úsměvy, ba i lahodnými lovy lásku si sdíleli: Tak ubíhal den po dni, měsíc po měsíci, až opět se vrátilo jaro. O kéž by se nebylo v ten krásný čas, na nějž se Jaronka se svým miláčkem tak těšila žádné neštěstí přihodilo!