O můře

O můře vypravuje se na Boleslavsku, že chodí na člověka, když spí a saje mu z prsou sílu. Člověk ten, na něhož můra chodí, nechť kdekoliv spí, všude ho najde ať spí kdekoli na loži, v chlévě na palandě nebo na lavici ve světnici. Když jej můra mačká cítí velkou tíž na prsou, má těžký sen nějaký jako by od někud dolů padal, nebo jej honí divoké zvíře, nebo naň padá stavení nebo se převáhl s vozem, neb se naň obloha zřítila. Chce on utíkat a nemůže, chce běžet neb se bránit, nemůže však rukama ani nohama hnout jako by je měl svázané. Chce křiknout neb volat o pomoc má však prsa utišena a hrdlo stlačené, že nemůže hlasu vydati jen úzkostlivě úpí, chrápe a vzdychá, což bývá pro něho poslouchajícího jaksi strašlivé a vyluzuje bázeň. Když ho někdo z toho těžkého mouřího snu probudí je velmi rád a děkuje mu, říká že můru zahnali i prosí, aby ho jen vždy probudili a od můry mu pomohli.
  

Morous najde si svého člověka, když spí ať leží kdekoli. Jeden čeledín přišel na přástvu, kdež bylo více přástevníků, mládež se smála a vyváděla. Ten si lehl na lavici, ruce si dal pod hlavu a spal, po chvíli počal ve spaní ouzkostlivé zvuky vydávat a chropivě sípat.
Probudili jej a všichni se kolem něho shromáždili, tazajíce se, co mu je. Tu se teprv dověděli, že na něho chodí můra. “Že jsem to nevěděla dříve” pravila 1 z nich “byla bych něco udělala. No až na něho přijde podruhé.” Druhý den sešla se zase společnost přástevníků i ten přišel a lehl si zase na lavici. Ale ostatní mládež ta tropila všeliké žerty a smála se vtipkovala, že on ani usnout nemohl, tedy můra naň nemohla přijít. Až pro třetí den, když tam přišel a zase na lavici spal, číhala ona ženština u dveří šijíc a při tom pohlížela stále na uzavřené dveře. Tu se pojednou do světnice skrze uzavřené dveře klíční dírkou táhlo nějaké stéblo. Tu hned k němu přiskočila nůžkama stéblo přestřihla. “Koukejte!” zvolala.
Druzí čeledína ze spánku probudili a ptali se ho, jestli dnes na něho můra nepřišla. Dnes ne odpověděl ospalý čeledín a zíval. Tak nic už na vás nepřijde aby vás tlačila už je po ní, už má živobytí přestřihnutý, Všickni se zarazili a obešla je jakási hrůza. Veselost již nebyla tak hlučná jako jindy a brzy se domů odebrali. Ráno pak bylo po vsi slyšet řev. V noci náhle zemřel v též vsi jeden silný osadník který prý byl morous, že měl srostlé k sobě na čele obočí, na lidi že ve spaní chodil, jako duch je dusíval a sílu jim z prsou vysával.
Na koho můra chodí má ji zahnat takto. Než se položí na lůžko pomodlit se udělat kříž a říkat – Můro můro muří
nepřicházej k mému loži –
Dokud nespočítáš vlasy na hlavě,
listy v trávě – kapky vody v moři
a písek v největším pohoří.
Tomu tělu pokoj
dej k tomu dej.