Asi půldruhé míle od Mladé Boleslavi na
západ je zámožná vesnice a velkostatek Skalsko. Velkostatek ten patřil od
sklonku 16. věku řádu Servitů, jehož představeným byl Pacofikus. Občané skalští
měli při svých polnostech rozsáhlé lesy a tu prý myslíval Pacifikus, jak by ty
lesy řádu jeho pěkně slušely a přemýšlel neustále, jak by sedláky o ně
připravil.
Náhodfa mu pomohla. Byl totiž vydán rozkaz,
že mají sedláci platit dan z lesů; protož ať se lesy úředně sepíšou. To ovšem
nebylo občanům skalským milo a tu prosili Pacifikusa, aby jim nějak od daně
pomohl. Pacifikus rád svolil, neboť tu se mu naskytla příležitost, aby ty
krásné lesy svému řádu přivlastnil. Poradil skalským, aby úředníkům udali, že
lesy jsou “panské”, z panských lesů, že nebudou platiti. Jen jednomu poradil,
aby les udal za majetek svůj, poněvač ho měl ve zvláštní oblibě. Občané
učinili, jak jim poradil Pacifikus a lesy byly připsány k majetku velkostatku.
Daní z nich ovšem občané skalští neplatili,
ale jaké bylo jejich podivení, když se dověděli, že lesy jsou nyní majetkem
velkostatku.
Pacifikus stal se smělejším a odcizil brzy
pole obci Kovánci as půl hodiny od Skalska vzdálené. Nikdo ho proto nestíhal,
ale lidé si vypravovali, že ho Bůh potrestá, že nebude míti v hrobě pokoje.
Uplynulo několik let a Pacifikus zemřel.
Členové řádu vzkázali na Skalsko, aby byla mrtvola Pacifikova ihned do Prahy k
svatému Michalu dopravena. (Asi r. 1649). Naložili tedy mrtvolu na vůz a jeli
do Prahy; když však přijel k poli, jež Pacifikus kdysi odňal obci Kovánci tu
pozoroval vozka, že vyjelo kolo z nápravy. Ale jaký div! - vůz jel zrovna tak
jako dříve.
A když seskočil vozka se svým průvodčím z
vozu dolů, kola byla všecka v pořádku. Sdli opět na vůz a jeli dále! Ale
podivný zjev se opakoval: jedno kolo sjíždělo s nápravy za druhým, až ujížděla
všecka čtyři podle vozu. Hrůza pojala oba muže, žehnali se křížem, ale kola
nevrátila se na nápravy k vozu, až minuli pole Pacifikem odcizená; poznali oba
s hrůzou, co to je: že se zlí duchové hlásí o hříšnou duši Pacifikovou.
Několik měsíců po této příhodě šlo několik
mužů z blízké vesnice Sudoměře krást seno na luka, jež ležela u lesa,
odcizeného Pacofikem. Bylo okolo 12 hodiny v noci, a měsíček svítil jako rybí
oko. Přišli na luka a tu spatřili na jedné kopce tmavou postavu. Přistoupili
blíže – a poznali, že to Pacifikus. Seděl tu zasmušile a hleděl upřeně do lesa.
Zloději utekli a ráno vypravovali, jak viděli u lesa Pacifika. Někdo věřil,
jiný se jim smál, ale pochybnost netrvala dlouho.
Jistý muž ze Skalska šel totiž jmenovaným
lesem. Tu vidí, že se k němu blíží nějaký vozík. Ale byl to podivný povoz: dva
velcí černí psi jej táhli, oči jim svítily jako plameny. Muž se skryl bázlivě
do houštiny a čekal co se bude díti. - Vozík se přiblížil – na něm seděl
Pacifikus. Byl smutný a hleděl zamračeně do lesa. Celý vyděšen, běžel ten
člověk domů a všude vypravoval o vozíku Pacifikově a protože to byl vážný a
rozumný muž, uvěřili nyní všichni, že Pacifikus u lesa straší.
Brzy potom Pacifikus zjevil se I ve dne, a
to v pravé poledne. Žena onoho sedláka, kterému Pacifikus neporadil tak špatně
jako ostatním a kterému les zůstal, byla sama doma. Náhle se otevřou dvéře a
Pacifikus v černém hábitu vstoupil do světnice. Selka jiné rady nevědouc,
vyskočila oknem ven a volala o pomoc; ale než se sběhli lidé, Pacifikus byl
pryč.
Nějaký muž ze Skalska ubíral se večer domů
lesem, v němž se Pacifikus zjevoval. Šel kolem dříví, které bylo pěkně
srovnáno. Ale sotva je minul, zbořila se celá hromada se strašlivým praskotem.
Muž onen hleděů si věc všelijak vysvětliti a ráno vzkázal občanu, kterému dřívé
patřilo, aby si je opět srovnal. Tento šel tedy s čeledínem do lesa, ale dříví
bylo úpěkně srovnáno. Kdo tak učinil? Nevěděli, ale každý hádal, že v tom byl
Pacifikus.
Dlouho zjevoval se Pacifikus lidem, buď
pěšky jda nebo jeda na vém příšerném vozíku. Nikomu však neublížil. Nejčastěji
ho viděli pod vysokou borovicí u cesty. Lidé věděli, že jim neublíží, ale kdo
se octne rád na blízký takové příšery? Občané skalští počali se raditi, jak by
se Pacifika zbavili, než marně. Konečně poradil kdosi, aby na borovici, pod níž
sedával, nějaký obrázek některého svatého pověsili. Pověšen tam tedy obrázek
Panny Marie a hle, to pomohlo. Pacofikus zmizel, více ho nikdo nespatřil.
Borovice posud stojí, též obrázek na ní
visí, ovšem jiný než byl původní. A podnes se mnozí místu tomu vyhýbají,
pamatujíce na pověst, která posud v lidu žije. Vyprávěl Václav Vepřík
Žádné komentáře:
Okomentovat