Pověst o boleslavském řezníkovi

Na fotografii je použita lebka sádrová.

Bylo po osudné bitvě na Bílé hoře a z Prahy narychlo unikali přívrženci poraženého krále Fridricha Falckého hledajíce záchranu za hranicemi Čech.

Nejvyšší hofmistryně padlé královny Alžběty Stuartky, urozená paní z Reitzensteinu, uprchla se svou družinou do Saska přes Mladou Boleslav, ale naše město bylo již tak přeplněno ustupujícím vojskem a lidem, že nebylo lze německé šlechtičně najít ani sebe skrovnější útulek, kde by si mohla odpočinout a přenocovat.

Když se tak bezradně potulovala ustrašeným městem z místa na místo a chladná noc listopadová se kvapem blížila, dověděla se od jednoho hostinského, že ví v městě o soukromém domě, který je neobydlen, ale to že má svoji důležitou příčinu: straší prý tam od nějaké doby a nikdo si tam netroufá přenocovat.

Paní z Reitzensteinu byla dáma velmi moudrá a nábožná a hned se rozhodla do tajemného domu se nastěhovat a pokušení duchů přemáhat pobožným cvičením.

Opuštěný dům býval majetkem místního řezníka, o němž bylo známo, že nedávno ovdověl a chystal pro nejbližší dobu novou veselku.

Paní z Reitzensteinu se ubytovala se svou komornou v někdejší ložnici řezníkově, poručila tam zapálit mnoho svíček a za zpěvu pobožných písní očekávala hodinu duchů.

Sotvaže odbila jedenáctá, otevřely se s rachotem dveře z vedlejší síně a k užaslým ženám se blížila ženská postava s ovázanou hlavou. První se vzpamatovala urozená paní a tázala se příchozí rozechvělým hlasem: "Kdo jsi a co žádáš?"

Hrozné zjevení odpovědělo: "Jsem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat srdce mého manžela. Oblíbil si jinou, a aby ji mohl pojmouti za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla s okna a tak se zabila. Ušel všelikému podezření v nynějším zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost."

Poté sáhl duch zavražděné po zlatém prstenu paní z Reitzensteinu, sňal obvazek s hlavy a vloživ klenot do rány dodal ještě: "Dejte můj hrob otevřít, tam prsten opět naleznete."

Časně ráno druhého dne požádala bývalá hofmistryně královnina městskou radu za tajný výslech. Primátor i starší obce nechtěli s počátku věřit paninu vyprávění, neboť bohatý řezník, který byl obviňován z vraždy, byl jeden z nejváženějších měšťanů boleslavských. Přes to se však usnesli na naléhání urozené paní dát aspoň hrob nešťastné oběti řezníkovy otevřít a prozkoumat. A vskutku: k úžasu všech přítomných nalezen v hluboké ráně nebožščiny hlavy skvostný prsten se znakem paní Reitzensteinské.

Na fotografii je použita lebka sádrová

Pak již jednáno bez dalších průtahů. Biřici dostali rozkaz přivést řezníka před soud. Přistihli ho právě na cestě do chrámu Páně se svodnou nevěstou. Když spatřili svatební hosté a hudebníci, jak pochopové jímají ženicha jménem práva, nastalo zděšení, hudba přestala v pronikavých nezvucích a příbuzní se kvapně vzdálili.

Viník před soudem zprvu zapíral, ale ne dlouho. Měšťanosta pokynul biřicům, aby přinesli rakev s nebožkou, a když vražedník spatřil svoji oběť, klesl bez sebe na zem a potom vzpamatovav se sám žádal soudce, aby vlastní krví mohl smířit krev nevinně prolitou.

Spravedlnosti učiněno zadost: bohatý měšťan boleslavský odevzdán hrdelnímu právu do Prahy a tam veřejně popraven katem, jehož meč tehdy ani neosychal.²

Zapsal Ferdinand Strejček (1878 – 1963), Boleslavan, roč. 12, 1937 – 1938, č. 8, s. 126 – 128