Stránovská paní

Stránovská paní - Rukopis zapůjčen pí Postráneckou, chotí mlynáře z Krnska

Vnadný luh jak kousek ráje,

kol ho vroubí háj a bor,

v něm pás stříbrojasný hraje, Jizera to chvátá z hor.

Tam na levo zřícenina, světskou slávu kryje rum,

na pravo se však vypíná nový, hrdý, panský dům;

zlatojasné slunko svítí,

stkvoucí oblohy jest kraj;

jeseň ještě seje kvítí,

jako z hrobu vstalý máj.

Tam ten brav jak skotačivě

po luhu se prohání,

brzy hravě a zas divě

zabíhá až ke stráni.

Podál pastýř junomladý,

vtělený to Apolo,

pravý splozenec to Lady,

dub a jedle napolo.

Kolem skrání se mu vine

jako duhy jasný pás,

až na rámě jeho plyne

krásný, kučeravý vlas.

Než, kdo hledí v jeho oko,

bolu v něm as uzří květ,

jenž má kořen přehluboko,

kde snad uvíz šípu let.

Zamyšleně k zemi vzhlíží,

lhostejný mu celý svět,

nezří, že se k němu blíží

děva, jako z růže květ.

Božská krása v prostém hávu,

nevinnosti rajský vzhled,

snad to jasná víla Slávů

navštívit jde trudný svět.

Něžně k junu přistupuje,

ruku vloží na rámě.

Co Jenička zabavuje,

že nevidí ani mě?

Jinochem to mocně trhne

jako jiskry božské žár,

Urozená milovnice

Urozená rytířka Salomena, Vančury z Řehnic dcera neprovdaná, srdce své ženatému myslivci zadala. S ním zapomínajíc své cti rytířské po lesích se toulala a pohoršení tak stavu svému činila.

Foto: Kristýna Vesnenková, Urozená milovnice

Rmoutil se její otec, statečný a urozený rytíř Fridrich Vančura velmi, ba ze samého žalu nad rozkvetlým srdcem dospělé dcery vypustil ducha svého. Zemřel jest léta páně 1652 na den svatého Marka Evangelisty.

Potěšeno bylo vášnivé srdce urozené slečny rytířky a ona do myslivny nové v "Suché"[1] postavené učinila myslivce řečeného "Vojtu" milým správcem svým. Tak silák myslivec, milovník věrný, správce srdce i statku málo dbal, když nad hlavou jeho mrak černý stál a on pod dubem lásce se oddával.

Z mraku černého nebes hněvu posel Boží v dub ten uhodil a myslivce v černou hmotu proměnil. A rytířka ta zmizela jak duch a do dnes v době půlnoční prochází údolím, u dubu se zastaví a tam prý vidí otce svého v brnění rytířském, jak hrozí jí prstem, zatím co jemu u nohou pláče žena myslivcova.

Boleslavan VIII, 1934 – 1935, s. 192

---

[1]    Myslivna v Suchém dole u Bukovna, samota v úzkém údolí zvaném Kojana v dolní čísti, kde se rozevírá v ůdolí Jizery.

Potící se kámen

Potící se náhrobní kámen v chrámu P. Marie v Ml. Boleslavi.

V chrámu tam býval kámen, který se jenom v jistý čas potíval,

až i celý mokrý býval.

A to pocení bývalo prý znamení, 

že někdo z rodu toho,

jehož předek pod kamenem tím pochován,

byl brzo zemře. 

Potící se náhrobní kámen v chrámu P. Marie v Ml. Boleslavi.

Který rod a jakého jména to byl zapomněl jsem.

Tak podobně četl jsem v nějaké rukopisně psané knížce,

od Austa z Ml. Boleslavi asi r. 1850. 

Od těch dob byl chrám v Ml. Boleslavi opraven,

a zůstal-li tam

onen kámen

není mi povědomo.