čtvrtek 23. února 2017

Sýčina: Pověst o vzniku kostela

Ke kostelu se vztahuje několik pověstí. Podle jedné z nich na zámku na Vinařicích sídlil bohatý kníže, který měl tři hašteřivé dcery. Aby je potrestal, dal postavit na návrší v Sýčině tři věže a v každé z nich jednu uvěznil. Spolu se mohly sejít jen o půlnoci do jedné hodiny. Sestry ve věžích brzy zkrotly a už na sebe nebyly tak zlé jak bývaly.
Jednou se o nich dověděl mladý vladyka z Kokořínska. Tajně se seznámil s tou, která se jmenovala Eliška. Chtěl ji unést a oženit se s ní. Eliška souhlasila s podmínkou, že najde ženichy pro obě sestry. To se vladykovi podařilo a na Vinařicích se slavila veliká svatba. Sestry odjely se svými manžely. Jejich otec panství předal svému synovi, který dal věže spojit chrámovou lodí a vznikla tak dnešní podoba kostela.

Pověst o vzniku kostela, foto: Pavlína Bongová

Pověst lze spojit se skutečnými osobnostmi. Tím bohatým knížetem byl asi míněn Jan Cetenský, který měl z prvního manželství dceru Johanku, z druhého Annu a Elišku. Kostel v Sýčině nechal postavit jeho syn Jiří, pozdější hejtman Boleslavského kraje. Oba byli pochováni v Sýčině a po nich další členové rodu.

Zdroj: 
http://is.mb-net.cz/region/povesti-mladoboleslavska.phtml

čtvrtek 19. ledna 2017

Stránovská paní


Stránovská paní - Rukopis zapůjčen pí Postráneckou, chotí mlynáře z Krnska
Vnadný luh jak kousek ráje,
kol ho vroubí háj a bor,
v něm pás stříbrojasný hraje, Jizera to chvátá z hor.
Tam na levo zřícenina, světskou slávu kryje rum,
na pravo se však vypíná nový, hrdý, panský dům;
zlatojasné slunko svítí,
stkvoucí oblohy jest kraj;
jeseň ještě seje kvítí,
jako z hrobu vstalý máj.
Tam ten brav jak skotačivě
po luhu se prohání,
brzy hravě a zas divě
zabíhá až ke stráni.
Podál pastýř junomladý,
vtělený to Apolo,
pravý splozenec to Lady,
dub a jedle napolo.
Kolem skrání se mu vine
jako duhy jasný pás,
až na rámě jeho plyne
krásný, kučeravý vlas.
Než, kdo hledí v jeho oko,
bolu v něm as uzří květ,
jenž má kořen přehluboko,
kde snad uvíz šípu let.
Zamyšleně k zemi vzhlíží,
lhostejný mu celý svět,
nezří, že se k němu blíží
děva, jako z růže květ.
Božská krása v prostém hávu,
nevinnosti rajský vzhled,
snad to jasná víla Slávů
navštívit jde trudný svět.
Něžně k junu přistupuje,
ruku vloží na rámě.
Co Jenička zabavuje,
že nevidí ani mě?
Jinochem to mocně trhne
jako jiskry božské žár,

středa 28. prosince 2016

Urozená milovnice

Urozená rytířka Salomena, Vančury z Řehnic dcera neprovdaná, srdce své ženatému myslivci zadala. S ním zapomínajíc své cti rytířské po lesích se toulala a pohoršení tak stavu svému činila.
Foto: Kristýna Vesnenková, Urozená milovnice

Rmoutil se její otec, statečný a urozený rytíř Fridrich Vančura velmi, ba ze samého žalu nad rozkvetlým srdcem dospělé dcery vypustil ducha svého. Zemřel jest léta páně 1652 na den svatého Marka Evangelisty.
Potěšeno bylo vášnivé srdce urozené slečny rytířky a ona do myslivny nové v "Suché"[1] postavené učinila myslivce řečeného "Vojtu" milým správcem svým. Tak silák myslivec, milovník věrný, správce srdce i statku málo dbal, když nad hlavou jeho mrak černý stál a on pod dubem lásce se oddával.
Z mraku černého nebes hněvu posel Boží v dub ten uhodil a myslivce v černou hmotu proměnil. A rytířka ta zmizela jak duch a do dnes v době půlnoční prochází údolím, u dubu se zastaví a tam prý vidí otce svého v brnění rytířském, jak hrozí jí prstem, zatím co jemu u nohou pláče žena myslivcova.

Boleslavan VIII, 1934 – 1935, s. 192




[1]    Myslivna v Suchém dole u Bukovna, samota v úzkém údolí zvaném Kojana v dolní čísti, kde se rozevírá v ůdolí Jizery.