Vraťme se trochu zpět, prohlédněme si nádherně ztvárněné kresby krvelačných dam z Pověstných báchorek a připomeňme si jejich příběhy na našich blogerských a facebookových stránkách...
Jedna pojídala lidská srdce a druhá lstivě lákala jinochy do svého panství a pak je krutě vraždila.
Jaká bude asi další krvelačná dáma z blízkého okolí? Co myslíte?
http://povestnebachorkymlb.blogspot.cz/
https://www.facebook.com/povestnebachorkymb
Blog je zaměřen na památky ústní lidové tradice z území vymezeném bývalými soudními okresy Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště a Benátky nad Jizerou, které jsou dnes součástí okresu Mladá Boleslav. Projekt dokumentuje památky ústní lidové epické tradice, tj. pověsti a pověstné příběhy, které se uchovaly v ústní tradici, dobových záznamech či v odborné literatuře.
úterý 28. března 2017
čtvrtek 23. února 2017
Sýčina: Pověst o vzniku kostela
Ke kostelu se vztahuje několik pověstí.
Podle jedné z nich na zámku na Vinařicích sídlil bohatý kníže, který měl tři
hašteřivé dcery. Aby je potrestal, dal postavit na návrší v Sýčině tři věže a v
každé z nich jednu uvěznil. Spolu se mohly sejít jen o půlnoci do jedné hodiny.
Sestry ve věžích brzy zkrotly a už na sebe nebyly tak zlé jak bývaly.
Jednou se o nich dověděl mladý vladyka z
Kokořínska. Tajně se seznámil s tou, která se jmenovala Eliška. Chtěl ji unést
a oženit se s ní. Eliška souhlasila s podmínkou, že najde ženichy pro obě
sestry. To se vladykovi podařilo a na Vinařicích se slavila veliká svatba.
Sestry odjely se svými manžely. Jejich otec panství předal svému synovi, který
dal věže spojit chrámovou lodí a vznikla tak dnešní podoba kostela.
![]() |
| Pověst o vzniku kostela, foto: Pavlína Bongová |
Pověst lze spojit se skutečnými osobnostmi.
Tím bohatým knížetem byl asi míněn Jan Cetenský, který měl z prvního manželství
dceru Johanku, z druhého Annu a Elišku. Kostel v Sýčině nechal postavit jeho
syn Jiří, pozdější hejtman Boleslavského kraje. Oba byli pochováni v Sýčině a
po nich další členové rodu.
Zdroj:
http://is.mb-net.cz/region/povesti-mladoboleslavska.phtmlčtvrtek 19. ledna 2017
Stránovská paní
![]() |
| Stránovská paní - Rukopis zapůjčen pí Postráneckou, chotí mlynáře z Krnska |
Vnadný
luh jak kousek ráje,
kol
ho vroubí háj a bor,
v něm
pás stříbrojasný hraje, Jizera to chvátá z hor.
Tam
na levo zřícenina, světskou slávu kryje rum,
na
pravo se však vypíná nový, hrdý, panský dům;
zlatojasné
slunko svítí,
stkvoucí
oblohy jest kraj;
jeseň
ještě seje kvítí,
jako
z hrobu vstalý máj.
Tam
ten brav jak skotačivě
po
luhu se prohání,
brzy
hravě a zas divě
zabíhá
až ke stráni.
Podál
pastýř junomladý,
vtělený
to Apolo,
pravý
splozenec to Lady,
dub
a jedle napolo.
Kolem
skrání se mu vine
jako
duhy jasný pás,
až
na rámě jeho plyne
krásný,
kučeravý vlas.
Než,
kdo hledí v jeho oko,
bolu
v něm as uzří květ,
jenž
má kořen přehluboko,
kde
snad uvíz šípu let.
Zamyšleně
k zemi vzhlíží,
lhostejný
mu celý svět,
nezří,
že se k němu blíží
děva,
jako z růže květ.
Božská
krása v prostém hávu,
nevinnosti
rajský vzhled,
snad
to jasná víla Slávů
navštívit
jde trudný svět.
Něžně
k junu přistupuje,
ruku
vloží na rámě.
Co
Jenička zabavuje,
že
nevidí ani mě?
Jinochem
to mocně trhne
jako
jiskry božské žár,
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)


