Pověst o Suchém Mlýně

Byl to mlýn a nebyl. 

Voda tekla na kolo, mlýn klepal, ale uvnitř nebylo mlýnských strojů. Ve mlýně skrčeném pod skalami a v stínu obrovských smrků a borovic bydleli loupežníci a mlynář byl jejich hejtman. Ve skále za mlýnem měli skrýše na uloupené věci. Hejtman zamiloval se do krásné rychtářovi dcery z Bezdějček, unesl ji, věznil a nutil, aby se stala jeho ženou.  Milá dcerka vše rychle prohlédla, a když loupežníci odešli, zdvihla část podlahy, seskočila do podkolí a skalami vystoupila na pláň a utíkala domů. Rychtář svolal všecky muže ze vsi a za soumraku mlýn obstoupili. Schystali všecky loupežníky a odevzdali je právu. Mlýn po čase se zřítil, náhon byl zasypán sesutou částí stráně, a poněvadž voda více do náhonu netekla, říkali tu v Suchém mlýně.

Boleslavan r. II., 1 - 2

zdroj - Karel Sellner: Strenický potok (Co jsem vyprávěl na výletě 22. května 1927)

Pověst o boleslavském řezníkovi

Na fotografii je použita lebka sádrová.

Bylo po osudné bitvě na Bílé hoře a z Prahy narychlo unikali přívrženci poraženého krále Fridricha Falckého hledajíce záchranu za hranicemi Čech.

Nejvyšší hofmistryně padlé královny Alžběty Stuartky, urozená paní z Reitzensteinu, uprchla se svou družinou do Saska přes Mladou Boleslav, ale naše město bylo již tak přeplněno ustupujícím vojskem a lidem, že nebylo lze německé šlechtičně najít ani sebe skrovnější útulek, kde by si mohla odpočinout a přenocovat.

Když se tak bezradně potulovala ustrašeným městem z místa na místo a chladná noc listopadová se kvapem blížila, dověděla se od jednoho hostinského, že ví v městě o soukromém domě, který je neobydlen, ale to že má svoji důležitou příčinu: straší prý tam od nějaké doby a nikdo si tam netroufá přenocovat.

Paní z Reitzensteinu byla dáma velmi moudrá a nábožná a hned se rozhodla do tajemného domu se nastěhovat a pokušení duchů přemáhat pobožným cvičením.

Opuštěný dům býval majetkem místního řezníka, o němž bylo známo, že nedávno ovdověl a chystal pro nejbližší dobu novou veselku.

Paní z Reitzensteinu se ubytovala se svou komornou v někdejší ložnici řezníkově, poručila tam zapálit mnoho svíček a za zpěvu pobožných písní očekávala hodinu duchů.

Sotvaže odbila jedenáctá, otevřely se s rachotem dveře z vedlejší síně a k užaslým ženám se blížila ženská postava s ovázanou hlavou. První se vzpamatovala urozená paní a tázala se příchozí rozechvělým hlasem: "Kdo jsi a co žádáš?"

Hrozné zjevení odpovědělo: "Jsem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat srdce mého manžela. Oblíbil si jinou, a aby ji mohl pojmouti za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla s okna a tak se zabila. Ušel všelikému podezření v nynějším zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost."

Poté sáhl duch zavražděné po zlatém prstenu paní z Reitzensteinu, sňal obvazek s hlavy a vloživ klenot do rány dodal ještě: "Dejte můj hrob otevřít, tam prsten opět naleznete."

Časně ráno druhého dne požádala bývalá hofmistryně královnina městskou radu za tajný výslech. Primátor i starší obce nechtěli s počátku věřit paninu vyprávění, neboť bohatý řezník, který byl obviňován z vraždy, byl jeden z nejváženějších měšťanů boleslavských. Přes to se však usnesli na naléhání urozené paní dát aspoň hrob nešťastné oběti řezníkovy otevřít a prozkoumat. A vskutku: k úžasu všech přítomných nalezen v hluboké ráně nebožščiny hlavy skvostný prsten se znakem paní Reitzensteinské.

Na fotografii je použita lebka sádrová

Pak již jednáno bez dalších průtahů. Biřici dostali rozkaz přivést řezníka před soud. Přistihli ho právě na cestě do chrámu Páně se svodnou nevěstou. Když spatřili svatební hosté a hudebníci, jak pochopové jímají ženicha jménem práva, nastalo zděšení, hudba přestala v pronikavých nezvucích a příbuzní se kvapně vzdálili.

Viník před soudem zprvu zapíral, ale ne dlouho. Měšťanosta pokynul biřicům, aby přinesli rakev s nebožkou, a když vražedník spatřil svoji oběť, klesl bez sebe na zem a potom vzpamatovav se sám žádal soudce, aby vlastní krví mohl smířit krev nevinně prolitou.

Spravedlnosti učiněno zadost: bohatý měšťan boleslavský odevzdán hrdelnímu právu do Prahy a tam veřejně popraven katem, jehož meč tehdy ani neosychal.²

Zapsal Ferdinand Strejček (1878 – 1963), Boleslavan, roč. 12, 1937 – 1938, č. 8, s. 126 – 128

Karel Sellner

Karel Sellner (1873 - 1955) český školní inspektor, a spisovatel zejména historických románů a povídek.

Narodil se v rodině železničního dělníka 23. října 1873 v Daliměřicích u Turnova. Po skončení měšťanské školy absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové a jeho velmi úspěšná pedagogická činnost začala na vesnických školách mladoboleslavského okresu už před 1. světovou válkou. 

Velký úspěch v literární oblasti zaznamenal hlavně svým dílem čerpajícím z pravěku pod názvem "Poslední", které vydal r. 1924 nebo romány z doby temna "Václav Vrba" a "Petrovský", jejichž děj se odehrává v mladoboleslavském kraji. Jako spisovatel používal před 1. sv. válkou pseudonym Karel Franta a zpočátku svá díla vydával vlastním nákladem. Právě tímto pseudonymem vydal r. 1910, ve spolupráci s E. Štorchem práci "První lidé v Čechách" a stať "O vzniku a vývoji poddanství českého lidu".  

V této době napsal i další vlastivědné práce jako "Svátky a slavnosti českého lidu" a "Geologie okresu mladoboleslavského". 

Jako vlastivědný odborník měl významnou zásluhu na vydávání různých, pro region nesmírně cenných publikacích, jako byly "Dějiny na Mladoboleslavsku" nebo vlastivědný sborník "Boleslavan", který založil a řídil celých jedenáct let.

Na domě, ve kterém žil, v ulici B. Němcové č.p. 596, je pamětní deska. 

Jako pedagog byl velmi uznávaný i pro svůj vztah k žákům a učitelům. Po vzniku republiky byl v r. 1919 ustanoven v Mladé Boleslavi školním inspektorem a v této funkci pracoval až do února 1934, do důchodového věku. 

Karel Sellner zemřel v Mladé Boleslavi v r. 1955, v 82 letech.