pondělí 29. srpna 2016

Svěcené prameny pod Skalskem

Na dole pod Skalskem vytekalo z pod stráně několik pramenu z nichž voda rozlévala se po celém širokém dole způsobujíc široký močál přes kterýž bylo těžko člověku neb dobytčeti přejíti aby se neumazal a nejobtížněji bylo těm kteří po pěšině přes důl od Podskalska ku Podkováni tudy kráčeli a mnohdy pocestují se tady notně zmáchal a dosti hojně pomáčený sotva přešel. Za horkých letních dnů vyvstávaly z pramenů a močálu těch husté šedivé páry z kterých do výše se táhly a v povětří se z nich tvořila mračna, jež za nedlouhou dobu strašlivé bouřky a hromobitím a blýskáním nad celou krajinou se rozprostírala, za časté i z nich i spousty krmy urédu ničilo. To okolní obyvatelé těžko nesli, mnohdy si na to stěžovali a Boha za odvrácení všeho zlého krupobití prosili i se svým duchovním se radili kterak by se to obmezit dalo. Přijda na důl s procesím a prameny ty že tam budou od duchovních posvěcené a požehnané a lid že se tam za odvrácení všeho zlého modliti a vodu tu píti bude. Což se také stalo a bouřky potom již tak hrozné nebývaly. Od těch dob jmenovaly ony prameny Svěcené.
Svěcené kameny pod Skalskem
Matějův pramen II. Když tedy pod skálou prameny vystoupaly a celý dol zaplavovali činíce z něho na více místech rozsáhlé močály Tedy mlynáři, aby té vody u mletí obilí použili zjednali dělníci, kteří vodní strouhy prohlubovali a vodu z močálů do nich sváděli a tudíž jim vody na mlýny přibývalo, že mohli více a byli semletí. Dělníci jsouce v práci s prohlubováním stuh vyhazovali celou zem i u některé skály odkuž voda nejvíce vystupovala a odkryli pramen z něhož voda hojně vytékala. Dále druhý pak třetí a tak dále. Že však prameny ty byly hlouběji v zemi než vodní strouha tedy z pramenu těch voda náležité odtékati mohla museli být strouhy ještě hlubší. Jeden z těch pramenů na Skalské stráni z pod skály v chladu a stínu lesních stromů proti domku nedávno postaveného hajného velkou hojnost vody vyléval více než ostatní. I vyskytl se tu nějaký člověk dělník až od hor Krkonošských jménem Matěj, práci hledaje pro svou obživu. Dali mu tedy práci vyhazovat zem ze struh a dobývat prameny. Což on po celý čas svědomitě konal ať na něho a jeho práci dohlíželi nebo ne. On stále pracoval a celé dny ve vodě se brodil. Pramen tento dal mu však nejvíce práce, byl podál od vodní strouhy, musel tedy delší odvod vody z pramene až do strouhy vykopati a vyhazovati, v cestě stojící kameny roztloukati a odhazovati. Skály vylamovati a schody do pramene aby k vodě přístup byl ve skále vytesávati. a konečně pohodlná sedátka pro návštěvu příchozích upraviti. Tou prací ztratil Matěj mnoho času. Později ho to už omrzelo do vsi začal chodit i zůstával tam pod skálou ve dne v noci spávaje i tvořívaje si tam. Dělníci tamější na druhých pramenech říkali tam  pramen u Matěje, kterýž to jméno tak až do dnes zůstalo. Matěj dokončiv svou práci z toho brodění ve vodě nastydl mu v kostech morek, že nemohl chodit až z toho umřel.

čtvrtek 25. srpna 2016

Bezvel

U Katusic stojí podlouhlý kopec 340 m vysoký, borovým lesem porostlý. Na jeho vrcholku spatřujeme rozličná skaliska a rozmetané kameny. Největší a nejznamenitější jsou tam tři skaliska tvrdého velkozrného pískovce. Všecky 3 skály, když se na ně z jisté strany podívá, mají jakousi příšernou podobnost s lidským obličejem. První na straně ke Katusicům je největší a lisé ji říkají baba, druhá asi v polovině vrcholku více ke straně západní jmese skamenělá panna a třetí skála na menším vršku Bezvela jmenují čertovou stopou. Na ní je v tvrdé celistvé skále vyrýpnutá mezera asi 1 střevíc dlouhá a 2 palce hluboká. Staří vypravují o zkamenělé Babě a panně tuto pověst:

Za dávných časů, když ještě velká část naší země lesem byla porostlá, lidé bydleli jen po vrších a vrcholcích kopců, kdež si stavěli hrady s vsokou věží, aby všude do vůkolí viděti mohli. V té době bydlela na Bezvelu ve starém opuštěném hradě čarodějná baba, která u sebe krásnou panu v zajetá držela.Na panně té jí mnoho asi záleželo, neboť jí velmi pečlivě hlídala, nikam ji nepouštěla a stále ji zavírala. Až jednou nějaký sluha, byv někam poslán, v lesích zabloudil a na kopci  nějaké stavení vida, tam se lesem dodrápal a u báby přes noc zůstal. Žádného ve stavení neviděl, až když opět vycházel v jednom okně onu pannu zavřenou spatřil. Baba mu cestu pověděla a on odcházel, Přijda domů, vyprávěl všem, co se mu na cestě přihodilo. Mladý rytíř slyše to, umínil si, že k té čarodějnici zajde a bude – li možno onu krásnou pannu z moci té baby unese a vysvobodí. 

Na kopci Bezvel u Katusic je skála zvaná Baba
Ustrojiv se do chudičkých šatů šel jako žebrák k babě a ptal se, nemá – li pro něho nějakou práci, že by se k ní do služby dal. Baba ho chtěla zkoušeti a dala mu stádo pást. On hned svolil a pak často všecka okna prohlížel až jednou krásnou pannu u okna spatřil a hned jí znamení dal, že jí chce vysvoboditi. Pásl tam dobytek a dlouho pak panny neviděl. Již byl mrzut. Pásal na Horce u Plužné a povolal si tam čerta Běsa, aby mu pomohl. Běs mu pomoc slíbil, když se rytíř zavázal, že mu svou duši upíše. Rytíř mu to slíbil.Jak baba nařídila, hlídal stádo a zaháněl je do ovčince u dvora na Horce a v noci spával v ovčinci, protože mu baba řekla, že nechce nikoho ve svém hradě mít. Na Horce se rytíř s čertem umlouval jak to provedou. Běs že babu vezme a do pekla odnese a rytíř pak půjde na její hrad, vezme si princeznu a budou tam spolu bydleti, žijíce v lásce a blaženosti. Běs jsa věci jist, položil se a usnul. Chrápal jako když v pytli ořechy rachotí. V tom vyšla hromová rána, až se všecko zatřáslo. Běs otevřel ohnivé oči a hned věděl, kolik uhodilo. Vyskočiv, zlostně dupnul až se jeho noha do skály zabořila a stopa jeho až po dnes se tam spatřuje. Skokem byl u baby a chtěl ji do pekla odnésti. Avšak baba byla mocná čarodějnice, která měla své tajné duchy kolem pastýře, kteří jej neviditelně střežili. Ti jí zdělili, co rytíř s črtem ujednali. Baba zlostí syčíc, dupla až se zem zatřásla a hrozně zahřmělo. Švihla svým kouzelným proutkem a hned všechno zkamenělo. Princezna když babu odcházeti viděla vyběhla z hradu a utíkala k lsu na Horce aby tam rytíře nalezla a s ním uprchla. Baba však o tom věděla, obrátila se ke hradu a také princeznu švihnutím proutku v kámen změnila. Rytíř, hledě k Bezvelu zda pannu spatří, zkameněl se stádem a i baba pak zkameněla. Hrad po letech zpustl a zbořil, že jen kamení zbylo. Ale zkamenělá princezna hldíc k východu dosud čeká na vysvobození.

čtvrtek 18. srpna 2016

O Pacifikusovi

Asi půldruhé míle od Mladé Boleslavi na západ je zámožná vesnice a velkostatek Skalsko. Velkostatek ten patřil od sklonku 16. věku řádu Servitů, jehož představeným byl Pacofikus. Občané skalští měli při svých polnostech rozsáhlé lesy a tu prý myslíval Pacifikus, jak by ty lesy řádu jeho pěkně slušely a přemýšlel neustále, jak by sedláky o ně připravil.
Náhodfa mu pomohla. Byl totiž vydán rozkaz, že mají sedláci platit dan z lesů; protož ať se lesy úředně sepíšou. To ovšem nebylo občanům skalským milo a tu prosili Pacifikusa, aby jim nějak od daně pomohl. Pacifikus rád svolil, neboť tu se mu naskytla příležitost, aby ty krásné lesy svému řádu přivlastnil. Poradil skalským, aby úředníkům udali, že lesy jsou “panské”, z panských lesů, že nebudou platiti. Jen jednomu poradil, aby les udal za majetek svůj, poněvač ho měl ve zvláštní oblibě. Občané učinili, jak jim poradil Pacifikus a lesy byly připsány k majetku velkostatku.
Daní z nich ovšem občané skalští neplatili, ale jaké bylo jejich podivení, když se dověděli, že lesy jsou nyní majetkem velkostatku.

Pacifikus stal se smělejším a odcizil brzy pole obci Kovánci as půl hodiny od Skalska vzdálené. Nikdo ho proto nestíhal, ale lidé si vypravovali, že ho Bůh potrestá, že nebude míti v hrobě pokoje.
Uplynulo několik let a Pacifikus zemřel. Členové řádu vzkázali na Skalsko, aby byla mrtvola Pacifikova ihned do Prahy k svatému Michalu dopravena. (Asi r. 1649). Naložili tedy mrtvolu na vůz a jeli do Prahy; když však přijel k poli, jež Pacifikus kdysi odňal obci Kovánci tu pozoroval vozka, že vyjelo kolo z nápravy. Ale jaký div! - vůz jel zrovna tak jako dříve.