Bezhlavý kůň

Přes důl od Sudoměře na jihozápad, je na svahu a částečně na trnovských pozemcích tichý černý les, pod nímž je hluboká rokel a v ní louka. Po obou stranách rokle zdvihají se vysoké, zeleným křovím porostlé skály, jichž větší část se již do rokle zesula. O této rokli se z pradávných dob vypráví pověst, která se až po dnes udržela. Na konci té rokle stával před dávnými věky mlýn, jehož majitel byl od celého okolí ctěn a vážen. Ten dobrý muž měl ušlechtilou dceru, jménem Jaroňku, která byla ozdobou celého okolí a útěchou starého otce. Vrátilo – li se jaro v okolí to, tu s východem slunce spěchala krásná Jaroňka na květnatou louku a trhala krásné květiny. Za dne běhala po zelených stráních a údolí se ozývalo jejím lahodným zpěvem. Mnohému jinochu tlouklo srdce, kdykoliv se s Jaroňkou setkati měl. Byla – li jeseň, tu jako náhodou zabíhali vesničtí jonáci k olšovému mlýnu – jak jej nazývali, v té naději, že jí snad alespoň spatří. Konečně se přece jednomu jinochu podařilo získati si Jaroňčinu náklonost. Často u večer vídali Sudoměřští blažený párek po lučinách se procházející. 

Bezhlavý kůň

Oba milenci tisknutím ruky, pohledy, úsměvy, ba i lahodnými lovy lásku si sdíleli: Tak ubíhal den po dni, měsíc po měsíci, až opět se vrátilo jaro. O kéž by se nebylo v ten krásný čas, na nějž se Jaronka se svým miláčkem tak těšila žádné neštěstí přihodilo!

Svěcené prameny pod Skalskem

Na dole pod Skalskem vytekalo z pod stráně několik pramenu z nichž voda rozlévala se po celém širokém dole způsobujíc široký močál přes kterýž bylo těžko člověku neb dobytčeti přejíti aby se neumazal a nejobtížněji bylo těm kteří po pěšině přes důl od Podskalska ku Podkováni tudy kráčeli a mnohdy pocestují se tady notně zmáchal a dosti hojně pomáčený sotva přešel. Za horkých letních dnů vyvstávaly z pramenů a močálu těch husté šedivé páry z kterých do výše se táhly a v povětří se z nich tvořila mračna, jež za nedlouhou dobu strašlivé bouřky a hromobitím a blýskáním nad celou krajinou se rozprostírala, za časté i z nich i spousty krmy urédu ničilo. To okolní obyvatelé těžko nesli, mnohdy si na to stěžovali a Boha za odvrácení všeho zlého krupobití prosili i se svým duchovním se radili kterak by se to obmezit dalo. Přijda na důl s procesím a prameny ty že tam budou od duchovních posvěcené a požehnané a lid že se tam za odvrácení všeho zlého modliti a vodu tu píti bude. Což se také stalo a bouřky potom již tak hrozné nebývaly. Od těch dob jmenovaly ony prameny Svěcené.

Svěcené kameny pod Skalskem

Matějův pramen II. Když tedy pod skálou prameny vystoupaly a celý dol zaplavovali činíce z něho na více místech rozsáhlé močály Tedy mlynáři, aby té vody u mletí obilí použili zjednali dělníci, kteří vodní strouhy prohlubovali a vodu z močálů do nich sváděli a tudíž jim vody na mlýny přibývalo, že mohli více a byli semletí. Dělníci jsouce v práci s prohlubováním stuh vyhazovali celou zem i u některé skály odkuž voda nejvíce vystupovala a odkryli pramen z něhož voda hojně vytékala. Dále druhý pak třetí a tak dále. Že však prameny ty byly hlouběji v zemi než vodní strouha tedy z pramenu těch voda náležité odtékati mohla museli být strouhy ještě hlubší. Jeden z těch pramenů na Skalské stráni z pod skály v chladu a stínu lesních stromů proti domku nedávno postaveného hajného velkou hojnost vody vyléval více než ostatní. I vyskytl se tu nějaký člověk dělník až od hor Krkonošských jménem Matěj, práci hledaje pro svou obživu. Dali mu tedy práci vyhazovat zem ze struh a dobývat prameny. Což on po celý čas svědomitě konal ať na něho a jeho práci dohlíželi nebo ne. On stále pracoval a celé dny ve vodě se brodil. Pramen tento dal mu však nejvíce práce, byl podál od vodní strouhy, musel tedy delší odvod vody z pramene až do strouhy vykopati a vyhazovati, v cestě stojící kameny roztloukati a odhazovati. Skály vylamovati a schody do pramene aby k vodě přístup byl ve skále vytesávati. a konečně pohodlná sedátka pro návštěvu příchozích upraviti. Tou prací ztratil Matěj mnoho času. Později ho to už omrzelo do vsi začal chodit i zůstával tam pod skálou ve dne v noci spávaje i tvořívaje si tam. Dělníci tamější na druhých pramenech říkali tam  pramen u Matěje, kterýž to jméno tak až do dnes zůstalo. Matěj dokončiv svou práci z toho brodění ve vodě nastydl mu v kostech morek, že nemohl chodit až z toho umřel.

Bezvel

U Katusic stojí podlouhlý kopec 340 m vysoký, borovým lesem porostlý. Na jeho vrcholku spatřujeme rozličná skaliska a rozmetané kameny. Největší a nejznamenitější jsou tam tři skaliska tvrdého velkozrného pískovce. Všecky 3 skály, když se na ně z jisté strany podívá, mají jakousi příšernou podobnost s lidským obličejem. První na straně ke Katusicům je největší a lisé ji říkají baba, druhá asi v polovině vrcholku více ke straně západní jmese skamenělá panna a třetí skála na menším vršku Bezvela jmenují čertovou stopou. Na ní je v tvrdé celistvé skále vyrýpnutá mezera asi 1 střevíc dlouhá a 2 palce hluboká. Staří vypravují o zkamenělé Babě a panně tuto pověst:

Za dávných časů, když ještě velká část naší země lesem byla porostlá, lidé bydleli jen po vrších a vrcholcích kopců, kdež si stavěli hrady s vsokou věží, aby všude do vůkolí viděti mohli. V té době bydlela na Bezvelu ve starém opuštěném hradě čarodějná baba, která u sebe krásnou panu v zajetá držela.Na panně té jí mnoho asi záleželo, neboť jí velmi pečlivě hlídala, nikam ji nepouštěla a stále ji zavírala. Až jednou nějaký sluha, byv někam poslán, v lesích zabloudil a na kopci  nějaké stavení vida, tam se lesem dodrápal a u báby přes noc zůstal. Žádného ve stavení neviděl, až když opět vycházel v jednom okně onu pannu zavřenou spatřil. Baba mu cestu pověděla a on odcházel, Přijda domů, vyprávěl všem, co se mu na cestě přihodilo. Mladý rytíř slyše to, umínil si, že k té čarodějnici zajde a bude – li možno onu krásnou pannu z moci té baby unese a vysvobodí. 

Na kopci Bezvel u Katusic je skála zvaná Baba

Ustrojiv se do chudičkých šatů šel jako žebrák k babě a ptal se, nemá – li pro něho nějakou práci, že by se k ní do služby dal. Baba ho chtěla zkoušeti a dala mu stádo pást. On hned svolil a pak často všecka okna prohlížel až jednou krásnou pannu u okna spatřil a hned jí znamení dal, že jí chce vysvoboditi. Pásl tam dobytek a dlouho pak panny neviděl. Již byl mrzut. Pásal na Horce u Plužné a povolal si tam čerta Běsa, aby mu pomohl. Běs mu pomoc slíbil, když se rytíř zavázal, že mu svou duši upíše. Rytíř mu to slíbil.Jak baba nařídila, hlídal stádo a zaháněl je do ovčince u dvora na Horce a v noci spával v ovčinci, protože mu baba řekla, že nechce nikoho ve svém hradě mít. Na Horce se rytíř s čertem umlouval jak to provedou. Běs že babu vezme a do pekla odnese a rytíř pak půjde na její hrad, vezme si princeznu a budou tam spolu bydleti, žijíce v lásce a blaženosti. Běs jsa věci jist, položil se a usnul. Chrápal jako když v pytli ořechy rachotí. V tom vyšla hromová rána, až se všecko zatřáslo. Běs otevřel ohnivé oči a hned věděl, kolik uhodilo. Vyskočiv, zlostně dupnul až se jeho noha do skály zabořila a stopa jeho až po dnes se tam spatřuje. Skokem byl u baby a chtěl ji do pekla odnésti. Avšak baba byla mocná čarodějnice, která měla své tajné duchy kolem pastýře, kteří jej neviditelně střežili. Ti jí zdělili, co rytíř s črtem ujednali. Baba zlostí syčíc, dupla až se zem zatřásla a hrozně zahřmělo. Švihla svým kouzelným proutkem a hned všechno zkamenělo. Princezna když babu odcházeti viděla vyběhla z hradu a utíkala k lsu na Horce aby tam rytíře nalezla a s ním uprchla. Baba však o tom věděla, obrátila se ke hradu a také princeznu švihnutím proutku v kámen změnila. Rytíř, hledě k Bezvelu zda pannu spatří, zkameněl se stádem a i baba pak zkameněla. Hrad po letech zpustl a zbořil, že jen kamení zbylo. Ale zkamenělá princezna hldíc k východu dosud čeká na vysvobození.