kříž u Hrdlořez

Nový kříž u Hrdlořez postaven jest u silnice blízko cihelny Tarantíkovi na místě kdež byl kočí z mlýna Šubrtova zavražděn.

kříž u Hrdlořez

Tento kočí Jan Hyka vezl melivo svého pana J. Pazderníka do Boleslavi dne 22. prosince 1897. Když se vracel domů, dohonil ho na silnici u Hrdlořez jakýsi trhan, Các.

Zdobinský 21 roku star a myslel, že Hyka veze véce peněz sebou, které měl v tašce domu za melivo sebou přivezti, dohoniv ho počal s ním hádku, leza mu na vůz do vytrachu,  aby se svezl. Hyka ho nechtěl na voze nechati i hádali se.

Kříž u Krásné Vsi

Roku 1840 jednoho dne z rána když lidé vyšli ze vsi aby jeli ke Kováni neb ke Spikalům tu na rozcestí ležel stařičký žebrák mrtví. Kdo to byl a odkud pocházel nedověděli se neb při sobě žádné papíry neměl a mluvit nemohl. Toliko domění všeobecné bylo, že chtěl z blízké vsi před večerem do Krásné vsi na nocleh dojíti na cestě jej přepadla slabost starého věku že již do vsi dojíti nemohl

zůstal přede vsí na cestě a tam svůj život dokonal. Obec Krásná Ves vystrojila neznámé mu žebráku slušný pohřeb. Farář zdejší Kováňský P. Karel Vinařický cizince toho do hrobu pochoval a dojímavou řeč nad mrtvolou tam učinil. Že ne vším kdy, kde a jak zemřeme. Asi po roce postavil p. Prokop Martinec rolník Krásnoveský na rohu svého pole kříž.

Kříž u Krásné Vsi

U toho místa kde onen žebrák skonal na památku. Katusický učitel p. Václ. Kulman na kamenném podstavci vyryl 1842 před a nový kříž u rozcestí posvětil opět slovutný básník K. Vinařický vedouc tam z chrámu P z Kováně

procesí Při kterémžto slavnosti opět 1842 dojemnou řeč učinil že nevíme místo ani hodiny kdy nás Pán k sobě povolá.

Bezhlavý kůň

Přes důl od Sudoměře na jihozápad, je na svahu a částečně na trnovských pozemcích tichý černý les, pod nímž je hluboká rokel a v ní louka. Po obou stranách rokle zdvihají se vysoké, zeleným křovím porostlé skály, jichž větší část se již do rokle zesula. O této rokli se z pradávných dob vypráví pověst, která se až po dnes udržela. Na konci té rokle stával před dávnými věky mlýn, jehož majitel byl od celého okolí ctěn a vážen. Ten dobrý muž měl ušlechtilou dceru, jménem Jaroňku, která byla ozdobou celého okolí a útěchou starého otce. Vrátilo – li se jaro v okolí to, tu s východem slunce spěchala krásná Jaroňka na květnatou louku a trhala krásné květiny. Za dne běhala po zelených stráních a údolí se ozývalo jejím lahodným zpěvem. Mnohému jinochu tlouklo srdce, kdykoliv se s Jaroňkou setkati měl. Byla – li jeseň, tu jako náhodou zabíhali vesničtí jonáci k olšovému mlýnu – jak jej nazývali, v té naději, že jí snad alespoň spatří. Konečně se přece jednomu jinochu podařilo získati si Jaroňčinu náklonost. Často u večer vídali Sudoměřští blažený párek po lučinách se procházející. 

Bezhlavý kůň

Oba milenci tisknutím ruky, pohledy, úsměvy, ba i lahodnými lovy lásku si sdíleli: Tak ubíhal den po dni, měsíc po měsíci, až opět se vrátilo jaro. O kéž by se nebylo v ten krásný čas, na nějž se Jaronka se svým miláčkem tak těšila žádné neštěstí přihodilo!