čtvrtek 14. června 2018

O založení kostelíka v Mohelnici




Vypravuje se, že v období křižáckých výprav do Svaté země i v Čechách nebylo jediného mladého rytíře, který by se netoužil zúčastnit výpravy o osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě. Když se k výpravě roku 1147 přihlásil i český panovník Vladislav II., dodal si odvahy i mladý šlechtický synek, panic z hradu Zásadka, a předstoupil před své rodiče se žádostí, aby mu dovolili táhnout s křižáky. Rodiče však nechtěli ani slyšet a matka vzlykala, že na výpravu mohou jít hlavně ti, co nemají dostatek živobytí. "Ne, maminko, to by nebylo spravedlivé, aby za osvobození Svaté země bojovali jen chudí. Vždyť vy sama jste mě učila, že bez vůle boží ani vlas z hlavy nespadne." - „Mluví z tebe pravý rytíř, statečný a ke všem spravedlivý“, chválil syna otec.
Křižáckou výpravu však provázel nezdar již od samého počátku. Jen část, ale mezi nimi i panic ze Zásadky, se probila až do Malé Asie. Tam je však císař i král nechali na pospas Turkům. Opuštění křižáci hynuli hladem, nemocemi a v krvavých bojích. V jedné bitvě byl zajat i panic a odvlečen byl do hradu mocného paši, kde byl přidělen jako pomocník starému dobromyslnému zahradníkovi. Ten začal svého svěřence přiučovat tureckému jazyku a sám se od něho zase učil češtině, až si docela rozuměli a mohli porozprávět v obou jazycích. Večer po práci sedával panic rád ve stinném altánku zahrady a hrával na flétnu. Pašova dcera se zaujetím poslouchala tónům flétny a brzy si mladého zahradníka zamilovala a tajně se s ním sešla. Panic dojatý její laskavostí, jí vypravoval o své vlasti, o Zásadce i o rodičích. Pašova dcera to poslouchala jako krásnou pohádku. Dívka vidouc panicův stezsk po domově, navrhla, aby společně uprchli do Čech. A tak se také stalo. Jednou, když paša odjel opět do boje, vydali se na cestu. Oba uprchlíci jeli dlouho, mnoha nebezpečím se cestou vyhnuli, a přece šťastně dojeli do Čech a na hrad Zásadku. 


Krásně, veselo bylo zase na Zásadce, když se dívka stala panicovou ženou a zvláště, když se do roka mladým manželům narodil mladý synáček. Jen jedinou měli starost, zda je nenajde rozhněvaný paša. Ten je čtyři roky marně hledal po všech krajích Evropy, až jednoho dne zastavil na nocleh v dubovém lese mezi řekou Jizerou a říčkou Mohelkou. V noci se zdál pašovi živý sen – viděl naproti svému noclehu hrad na skále a v něm svou uprchlou dceru. A skutečně ráno při rozednívání spatřil na skalním ostrohu hrad, o němž se mu v noci zdálo. Na hradě již dostali zprávu, kdo nocuje v dubovém lese, a umluvili se, jak pašu přivítají a udobří. V té době roztomilému synkovi byli již čtyři roky. Toho již dávno před tím učili k lásce a k úctě k dědovi a tomu, jak jej přivítat. Když tedy ráno paša stanul před hradem, vyběhl k němu chlapeček, který mu políbil ruku a vítal jej do hradu jako svého dědečka. V tu chvíli přešla pašu všechna zlost, uchopil hezkého vnoučka do náruče a radostně jej zulíbal. A pak již přispěchali mladí rodiče a prosili pašu o odpuštění. Paša pobyl několik týdnů na hradě Zásadka, a když se přesvědčil, že jeho dcera je v Čechách šťastná, odjel uspokojen a usmířen do své země. Na památku této události nechal paša na místě svého noclehu vystavět kostelík, který měl na své věži až do nedávna turecký půlměsíc a v jeho zdivu je dodnes vytesána Turkova hlava.

úterý 2. ledna 2018

Pověst o Suchém Mlýně




Byl to mlýn a nebyl. 
Voda tekla na kolo, mlýn klepal, ale uvnitř nebylo mlýnských strojů. Ve mlýně skrčeném pod skalami a v stínu obrovských smrků a borovic bydleli loupežníci a mlynář byl jejich hejtman. Ve skále za mlýnem měli skrýše na uloupené věci. Hejtman zamiloval se do krásné rychtářovi dcery z Bezdějček, unesl ji, věznil a nutil, aby se stala jeho ženou.  Milá dcerka vše rychle prohlédla, a když loupežníci odešli, zdvihla část podlahy, seskočila do podkolí a skalami vystoupila na pláň a utíkala domů. Rychtář svolal všecky muže ze vsi a za soumraku mlýn obstoupili. Schystali všecky loupežníky a odevzdali je právu. Mlýn po čase se zřítil, náhon byl zasypán sesutou částí stráně, a poněvadž voda více do náhonu netekla, říkali tu v Suchém mlýně.

Boleslavan r. II., 1 - 2

zdroj - Karel Sellner: Strenický potok (Co jsem vyprávěl na výletě 22. května 1927)


středa 18. října 2017

Pověst o boleslavském řezníkovi

Na fotografii je použita lebka sádrová.
Bylo po osudné bitvě na Bílé hoře a z Prahy narychlo unikali přívrženci poraženého krále Fridricha Falckého hledajíce záchranu za hranicemi Čech.
Nejvyšší hofmistryně padlé královny Alžběty Stuartky, urozená paní z Reitzensteinu, uprchla se svou družinou do Saska přes Mladou Boleslav, ale naše město bylo již tak přeplněno ustupujícím vojskem a lidem, že nebylo lze německé šlechtičně najít ani sebe skrovnější útulek, kde by si mohla odpočinout a přenocovat.
Když se tak bezradně potulovala ustrašeným městem z místa na místo a chladná noc listopadová se kvapem blížila, dověděla se od jednoho hostinského, že ví v městě o soukromém domě, který je neobydlen, ale to že má svoji důležitou příčinu: straší prý tam od nějaké doby a nikdo si tam netroufá přenocovat.
Paní z Reitzensteinu byla dáma velmi moudrá a nábožná a hned se rozhodla do tajemného domu se nastěhovat a pokušení duchů přemáhat pobožným cvičením.
Opuštěný dům býval majetkem místního řezníka, o němž bylo známo, že nedávno ovdověl a chystal pro nejbližší dobu novou veselku.
Paní z Reitzensteinu se ubytovala se svou komornou v někdejší ložnici řezníkově, poručila tam zapálit mnoho svíček a za zpěvu pobožných písní očekávala hodinu duchů.
Sotvaže odbila jedenáctá, otevřely se s rachotem dveře z vedlejší síně a k užaslým ženám se blížila ženská postava s ovázanou hlavou. První se vzpamatovala urozená paní a tázala se příchozí rozechvělým hlasem: "Kdo jsi a co žádáš?"
Hrozné zjevení odpovědělo: "Jsem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat srdce mého manžela. Oblíbil si jinou, a aby ji mohl pojmouti za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla s okna a tak se zabila. Ušel všelikému podezření v nynějším zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost."
Poté sáhl duch zavražděné po zlatém prstenu paní z Reitzensteinu, sňal obvazek s hlavy a vloživ klenot do rány dodal ještě: "Dejte můj hrob otevřít, tam prsten opět naleznete."
Časně ráno druhého dne požádala bývalá hofmistryně královnina městskou radu za tajný výslech. Primátor i starší obce nechtěli s počátku věřit paninu vyprávění, neboť bohatý řezník, který byl obviňován z vraždy, byl jeden z nejváženějších měšťanů boleslavských. Přes to se však usnesli na naléhání urozené paní dát aspoň hrob nešťastné oběti řezníkovy otevřít a prozkoumat. A vskutku: k úžasu všech přítomných nalezen v hluboké ráně nebožščiny hlavy skvostný prsten se znakem paní Reitzensteinské.

Na fotografii je použita lebka sádrová
Pak již jednáno bez dalších průtahů. Biřici dostali rozkaz přivést řezníka před soud. Přistihli ho právě na cestě do chrámu Páně se svodnou nevěstou. Když spatřili svatební hosté a hudebníci, jak pochopové jímají ženicha jménem práva, nastalo zděšení, hudba přestala v pronikavých nezvucích a příbuzní se kvapně vzdálili.
Viník před soudem zprvu zapíral, ale ne dlouho. Měšťanosta pokynul biřicům, aby přinesli rakev s nebožkou, a když vražedník spatřil svoji oběť, klesl bez sebe na zem a potom vzpamatovav se sám žádal soudce, aby vlastní krví mohl smířit krev nevinně prolitou.
Spravedlnosti učiněno zadost: bohatý měšťan boleslavský odevzdán hrdelnímu právu do Prahy a tam veřejně popraven katem, jehož meč tehdy ani neosychal.2



Zapsal Ferdinand Strejček (1878 – 1963), Boleslavan, roč. 12, 1937 – 1938, č. 8, s. 126 – 128

úterý 26. září 2017

Karel Sellner

Karel Sellner (1873 - 1955) český školní inspektor, a spisovatel zejména historických románů a povídek.



Narodil se v rodině železničního dělníka 23. října 1873 v Daliměřicích u Turnova. Po skončení měšťanské školy absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové a jeho velmi úspěšná pedagogická činnost začala na vesnických školách mladoboleslavského okresu už před 1. světovou válkou. 

Velký úspěch v literární oblasti zaznamenal hlavně svým dílem čerpajícím z pravěku pod názvem "Poslední", které vydal r. 1924 nebo romány z doby temna "Václav Vrba" a "Petrovský", jejichž děj se odehrává v mladoboleslavském kraji. Jako spisovatel používal před 1. sv. válkou pseudonym Karel Franta a zpočátku svá díla vydával vlastním nákladem. Právě tímto pseudonymem vydal r. 1910, ve spolupráci s E. Štorchem práci "První lidé v Čechách" a stať "O vzniku a vývoji poddanství českého lidu".  

V této době napsal i další vlastivědné práce jako "Svátky a slavnosti českého lidu" a "Geologie okresu mladoboleslavského". 

Jako vlastivědný odborník měl významnou zásluhu na vydávání různých, pro region nesmírně cenných publikacích, jako byly "Dějiny na Mladoboleslavsku" nebo vlastivědný sborník "Boleslavan", který založil a řídil celých jedenáct let.

Na domě, ve kterém žil, v ulici B. Němcové č.p. 596, je pamětní deska. 

Jako pedagog byl velmi uznávaný i pro svůj vztah k žákům a učitelům. Po vzniku republiky byl v r. 1919 ustanoven v Mladé Boleslavi školním inspektorem a v této funkci pracoval až do února 1934, do důchodového věku. 



Karel Sellner zemřel v Mladé Boleslavi v r. 1955, v 82 letech.

Josef Virgil Grohmann

Josef Virgil Grohmann  (1831 - 1919) byl významným německy píšícím filologem a dokumentátorem epické, zemsky české lidové slovesnosti. Narodil se 12. prosince 1831 v severočeském Hanšpachu. Absolvoval klasické vzdělání v České Lípě a Litoměřicích, které zakončil na pražské německé univerzitě, kde se zaměřoval na germánské a klasické jazyky a sanskrt. Svoji profesní dráhu začal jako pedagog na středních školách, kde spolu se svými studenty v letech 1862 až 1866 byl poslancem zemského sněmu a poté školským úředníkem.

Grohmannovy sběry pověstí vyšly v roce 1863 v němčině pod názvem "Sagen aus Böhmen" a ačkoli se jednalo ve svém oboru o průkopnickou práci, neměla mezi českou veřejností větší ohlas. Do češtiny byla přeložena až v roce 2007, kdy byla také poprvé v českém jazyce vydána.

Josef Virgil Grohmann zemřel 12. října 1919 v Praze.

úterý 6. června 2017

Vodník a jeho žena

V Mladé Boleslavi lidé věří, že v Jizeře má vodník dva zámky, jeden u mlýna a druhý u cihelny. U mlýna už ho také někteří spatřili, byl celý zelený a pokrytý vodními řasami; u cihelny však plavčík zahlédl jeho ženu. Měla tělo jako panna, které dole přecházelo v rybu. Na obou místech se každý rok utopila řada lidí.
Kresba: Anežka Lazarová, 9 let


(Adolf Bloch z Mladé Boleslavi)

Josef Virgil GROHMAN, Pověsti z Čech, Praha 2009, s. 115

čtvrtek 6. dubna 2017

Bílý jezdec v podzemním jezeře


Poblíž Mladé Boleslavi leží loupežnický hrad Putna.


V něm mají být dvě podzemní chodby, z nichž jedna vede do kasáren a druhá do lékárny ve městě. V prostřední části chodby vedoucí do kasáren leží podzemní jezero a když se k němu někdo přiblíží, vyskočí z něj bílý rytíř na ohnivém koni a zabije ho. Je to údajně poslední majitel hradu, který všechny poutníky oloupil o majetek, a kůň je týž, na kterém podnikal loupežné výpravy. V jezeře jsou pak ukryty nesmírné poklady, jež tam potopil rytíř, když byl hrad zničen.


(Vyprávěl Adolf Bloch z Mladé Boleslavi)

Převzato z: Josef Virgil GROHMAN, Pověsti z Čech, Praha 2009, s. 74
Foto: Pavlína Bongová

úterý 28. března 2017

Krvelačné dámy

Vraťme se trochu zpět, prohlédněme si nádherně ztvárněné kresby krvelačných dam z Pověstných báchorek a připomeňme si jejich příběhy na našich blogerských a facebookových stránkách...

Jedna pojídala lidská srdce a druhá lstivě lákala jinochy do svého panství a pak je krutě vraždila.

Jaká bude asi další krvelačná dáma z blízkého okolí? Co myslíte?



http://povestnebachorkymlb.blogspot.cz/
https://www.facebook.com/povestnebachorkymb

čtvrtek 23. února 2017

Sýčina: Pověst o vzniku kostela

Ke kostelu se vztahuje několik pověstí. Podle jedné z nich na zámku na Vinařicích sídlil bohatý kníže, který měl tři hašteřivé dcery. Aby je potrestal, dal postavit na návrší v Sýčině tři věže a v každé z nich jednu uvěznil. Spolu se mohly sejít jen o půlnoci do jedné hodiny. Sestry ve věžích brzy zkrotly a už na sebe nebyly tak zlé jak bývaly.
Jednou se o nich dověděl mladý vladyka z Kokořínska. Tajně se seznámil s tou, která se jmenovala Eliška. Chtěl ji unést a oženit se s ní. Eliška souhlasila s podmínkou, že najde ženichy pro obě sestry. To se vladykovi podařilo a na Vinařicích se slavila veliká svatba. Sestry odjely se svými manžely. Jejich otec panství předal svému synovi, který dal věže spojit chrámovou lodí a vznikla tak dnešní podoba kostela.

Pověst o vzniku kostela, foto: Pavlína Bongová

Pověst lze spojit se skutečnými osobnostmi. Tím bohatým knížetem byl asi míněn Jan Cetenský, který měl z prvního manželství dceru Johanku, z druhého Annu a Elišku. Kostel v Sýčině nechal postavit jeho syn Jiří, pozdější hejtman Boleslavského kraje. Oba byli pochováni v Sýčině a po nich další členové rodu.

Zdroj: 
http://is.mb-net.cz/region/povesti-mladoboleslavska.phtml

čtvrtek 19. ledna 2017

Stránovská paní


Stránovská paní - Rukopis zapůjčen pí Postráneckou, chotí mlynáře z Krnska
Vnadný luh jak kousek ráje,
kol ho vroubí háj a bor,
v něm pás stříbrojasný hraje, Jizera to chvátá z hor.
Tam na levo zřícenina, světskou slávu kryje rum,
na pravo se však vypíná nový, hrdý, panský dům;
zlatojasné slunko svítí,
stkvoucí oblohy jest kraj;
jeseň ještě seje kvítí,
jako z hrobu vstalý máj.
Tam ten brav jak skotačivě
po luhu se prohání,
brzy hravě a zas divě
zabíhá až ke stráni.
Podál pastýř junomladý,
vtělený to Apolo,
pravý splozenec to Lady,
dub a jedle napolo.
Kolem skrání se mu vine
jako duhy jasný pás,
až na rámě jeho plyne
krásný, kučeravý vlas.
Než, kdo hledí v jeho oko,
bolu v něm as uzří květ,
jenž má kořen přehluboko,
kde snad uvíz šípu let.
Zamyšleně k zemi vzhlíží,
lhostejný mu celý svět,
nezří, že se k němu blíží
děva, jako z růže květ.
Božská krása v prostém hávu,
nevinnosti rajský vzhled,
snad to jasná víla Slávů
navštívit jde trudný svět.
Něžně k junu přistupuje,
ruku vloží na rámě.
Co Jenička zabavuje,
že nevidí ani mě?
Jinochem to mocně trhne
jako jiskry božské žár,

středa 28. prosince 2016

Urozená milovnice

Urozená rytířka Salomena, Vančury z Řehnic dcera neprovdaná, srdce své ženatému myslivci zadala. S ním zapomínajíc své cti rytířské po lesích se toulala a pohoršení tak stavu svému činila.
Foto: Kristýna Vesnenková, Urozená milovnice

Rmoutil se její otec, statečný a urozený rytíř Fridrich Vančura velmi, ba ze samého žalu nad rozkvetlým srdcem dospělé dcery vypustil ducha svého. Zemřel jest léta páně 1652 na den svatého Marka Evangelisty.
Potěšeno bylo vášnivé srdce urozené slečny rytířky a ona do myslivny nové v "Suché"[1] postavené učinila myslivce řečeného "Vojtu" milým správcem svým. Tak silák myslivec, milovník věrný, správce srdce i statku málo dbal, když nad hlavou jeho mrak černý stál a on pod dubem lásce se oddával.
Z mraku černého nebes hněvu posel Boží v dub ten uhodil a myslivce v černou hmotu proměnil. A rytířka ta zmizela jak duch a do dnes v době půlnoční prochází údolím, u dubu se zastaví a tam prý vidí otce svého v brnění rytířském, jak hrozí jí prstem, zatím co jemu u nohou pláče žena myslivcova.

Boleslavan VIII, 1934 – 1935, s. 192




[1]    Myslivna v Suchém dole u Bukovna, samota v úzkém údolí zvaném Kojana v dolní čísti, kde se rozevírá v ůdolí Jizery.

pondělí 5. prosince 2016

Potící se kámen

Potící se náhrobní kámen v chrámu P. Marie v Ml. Boleslavi.

V chrámu tam býval kámen, který se jenom v jistý čas potíval,
až i celý mokrý býval.
A to pocení bývalo prý znamení, 
že někdo z rodu toho,
jehož předek pod kamenem tím pochován,
byl brzo zemře. 

Potící se náhrobní kámen v chrámu P. Marie v Ml. Boleslavi.

Který rod a jakého jména to byl zapomněl jsem.
Tak podobně četl jsem v nějaké rukopisně psané knížce,
od Austa z Ml. Boleslavi asi r. 1850. 
Od těch dob byl chrám v Ml. Boleslavi opraven,
a zůstal-li tam
onen kámen
není mi povědomo.

středa 9. listopadu 2016

kříž u Hrdlořez

Nový kříž u Hrdlořez postaven jest u silnice blízko cihelny Tarantíkovi na místě kdež byl kočí z mlýna Šubrtova zavražděn.

kříž u Hrdlořez

Tento kočí Jan Hyka vezl melivo svého pana J. Pazderníka do Boleslavi dne 22. prosince 1897. Když se vracel domů, dohonil ho na silnici u Hrdlořez jakýsi trhan, Các.
Zdobinský 21 roku star a myslel, že Hyka veze véce peněz sebou, které měl v tašce domu za melivo sebou přivezti, dohoniv ho počal s ním hádku, leza mu na vůz do vytrachu,  aby se svezl. Hyka ho nechtěl na voze nechati i hádali se.

pondělí 3. října 2016

Kříž u Krásné Vsi

Roku 1840 jednoho dne z rána když lidé vyšli ze vsi aby jeli ke Kováni neb ke Spikalům tu na rozcestí ležel stařičký žebrák mrtví. Kdo to byl a odkud pocházel nedověděli se neb při sobě žádné papíry neměl a mluvit nemohl. Toliko domění všeobecné bylo, že chtěl z blízké vsi před večerem do Krásné vsi na nocleh dojíti na cestě jej přepadla slabost starého věku že již do vsi dojíti nemohl
zůstal přede vsí na cestě a tam svůj život dokonal. Obec Krásná Ves vystrojila neznámé mu žebráku slušný pohřeb. Farář zdejší Kováňský P. Karel Vinařický cizince toho do hrobu pochoval a dojímavou řeč nad mrtvolou tam učinil. Že ne vším kdy, kde a jak zemřeme. Asi po roce postavil p. Prokop Martinec rolník Krásnoveský na rohu svého pole kříž.

Kříž u Krásné Vsi


U toho místa kde onen žebrák skonal na památku. Katusický učitel p. Václ. Kulman na kamenném podstavci vyryl 1842 před a nový kříž u rozcestí posvětil opět slovutný básník K. Vinařický vedouc tam z chrámu P z Kováně
procesí Při kterémžto slavnosti opět 1842 dojemnou řeč učinil že nevíme místo ani hodiny kdy nás Pán k sobě povolá.

čtvrtek 15. září 2016

Bezhlavý kůň

Přes důl od Sudoměře na jihozápad, je na svahu a částečně na trnovských pozemcích tichý černý les, pod nímž je hluboká rokel a v ní louka. Po obou stranách rokle zdvihají se vysoké, zeleným křovím porostlé skály, jichž větší část se již do rokle zesula. O této rokli se z pradávných dob vypráví pověst, která se až po dnes udržela. Na konci té rokle stával před dávnými věky mlýn, jehož majitel byl od celého okolí ctěn a vážen. Ten dobrý muž měl ušlechtilou dceru, jménem Jaroňku, která byla ozdobou celého okolí a útěchou starého otce. Vrátilo – li se jaro v okolí to, tu s východem slunce spěchala krásná Jaroňka na květnatou louku a trhala krásné květiny. Za dne běhala po zelených stráních a údolí se ozývalo jejím lahodným zpěvem. Mnohému jinochu tlouklo srdce, kdykoliv se s Jaroňkou setkati měl. Byla – li jeseň, tu jako náhodou zabíhali vesničtí jonáci k olšovému mlýnu – jak jej nazývali, v té naději, že jí snad alespoň spatří. Konečně se přece jednomu jinochu podařilo získati si Jaroňčinu náklonost. Často u večer vídali Sudoměřští blažený párek po lučinách se procházející. 

Bezhlavý kůň

Oba milenci tisknutím ruky, pohledy, úsměvy, ba i lahodnými lovy lásku si sdíleli: Tak ubíhal den po dni, měsíc po měsíci, až opět se vrátilo jaro. O kéž by se nebylo v ten krásný čas, na nějž se Jaronka se svým miláčkem tak těšila žádné neštěstí přihodilo!

pondělí 29. srpna 2016

Svěcené prameny pod Skalskem

Na dole pod Skalskem vytekalo z pod stráně několik pramenu z nichž voda rozlévala se po celém širokém dole způsobujíc široký močál přes kterýž bylo těžko člověku neb dobytčeti přejíti aby se neumazal a nejobtížněji bylo těm kteří po pěšině přes důl od Podskalska ku Podkováni tudy kráčeli a mnohdy pocestují se tady notně zmáchal a dosti hojně pomáčený sotva přešel. Za horkých letních dnů vyvstávaly z pramenů a močálu těch husté šedivé páry z kterých do výše se táhly a v povětří se z nich tvořila mračna, jež za nedlouhou dobu strašlivé bouřky a hromobitím a blýskáním nad celou krajinou se rozprostírala, za časté i z nich i spousty krmy urédu ničilo. To okolní obyvatelé těžko nesli, mnohdy si na to stěžovali a Boha za odvrácení všeho zlého krupobití prosili i se svým duchovním se radili kterak by se to obmezit dalo. Přijda na důl s procesím a prameny ty že tam budou od duchovních posvěcené a požehnané a lid že se tam za odvrácení všeho zlého modliti a vodu tu píti bude. Což se také stalo a bouřky potom již tak hrozné nebývaly. Od těch dob jmenovaly ony prameny Svěcené.
Svěcené kameny pod Skalskem
Matějův pramen II. Když tedy pod skálou prameny vystoupaly a celý dol zaplavovali činíce z něho na více místech rozsáhlé močály Tedy mlynáři, aby té vody u mletí obilí použili zjednali dělníci, kteří vodní strouhy prohlubovali a vodu z močálů do nich sváděli a tudíž jim vody na mlýny přibývalo, že mohli více a byli semletí. Dělníci jsouce v práci s prohlubováním stuh vyhazovali celou zem i u některé skály odkuž voda nejvíce vystupovala a odkryli pramen z něhož voda hojně vytékala. Dále druhý pak třetí a tak dále. Že však prameny ty byly hlouběji v zemi než vodní strouha tedy z pramenu těch voda náležité odtékati mohla museli být strouhy ještě hlubší. Jeden z těch pramenů na Skalské stráni z pod skály v chladu a stínu lesních stromů proti domku nedávno postaveného hajného velkou hojnost vody vyléval více než ostatní. I vyskytl se tu nějaký člověk dělník až od hor Krkonošských jménem Matěj, práci hledaje pro svou obživu. Dali mu tedy práci vyhazovat zem ze struh a dobývat prameny. Což on po celý čas svědomitě konal ať na něho a jeho práci dohlíželi nebo ne. On stále pracoval a celé dny ve vodě se brodil. Pramen tento dal mu však nejvíce práce, byl podál od vodní strouhy, musel tedy delší odvod vody z pramene až do strouhy vykopati a vyhazovati, v cestě stojící kameny roztloukati a odhazovati. Skály vylamovati a schody do pramene aby k vodě přístup byl ve skále vytesávati. a konečně pohodlná sedátka pro návštěvu příchozích upraviti. Tou prací ztratil Matěj mnoho času. Později ho to už omrzelo do vsi začal chodit i zůstával tam pod skálou ve dne v noci spávaje i tvořívaje si tam. Dělníci tamější na druhých pramenech říkali tam  pramen u Matěje, kterýž to jméno tak až do dnes zůstalo. Matěj dokončiv svou práci z toho brodění ve vodě nastydl mu v kostech morek, že nemohl chodit až z toho umřel.

čtvrtek 25. srpna 2016

Bezvel

U Katusic stojí podlouhlý kopec 340 m vysoký, borovým lesem porostlý. Na jeho vrcholku spatřujeme rozličná skaliska a rozmetané kameny. Největší a nejznamenitější jsou tam tři skaliska tvrdého velkozrného pískovce. Všecky 3 skály, když se na ně z jisté strany podívá, mají jakousi příšernou podobnost s lidským obličejem. První na straně ke Katusicům je největší a lisé ji říkají baba, druhá asi v polovině vrcholku více ke straně západní jmese skamenělá panna a třetí skála na menším vršku Bezvela jmenují čertovou stopou. Na ní je v tvrdé celistvé skále vyrýpnutá mezera asi 1 střevíc dlouhá a 2 palce hluboká. Staří vypravují o zkamenělé Babě a panně tuto pověst:

Za dávných časů, když ještě velká část naší země lesem byla porostlá, lidé bydleli jen po vrších a vrcholcích kopců, kdež si stavěli hrady s vsokou věží, aby všude do vůkolí viděti mohli. V té době bydlela na Bezvelu ve starém opuštěném hradě čarodějná baba, která u sebe krásnou panu v zajetá držela.Na panně té jí mnoho asi záleželo, neboť jí velmi pečlivě hlídala, nikam ji nepouštěla a stále ji zavírala. Až jednou nějaký sluha, byv někam poslán, v lesích zabloudil a na kopci  nějaké stavení vida, tam se lesem dodrápal a u báby přes noc zůstal. Žádného ve stavení neviděl, až když opět vycházel v jednom okně onu pannu zavřenou spatřil. Baba mu cestu pověděla a on odcházel, Přijda domů, vyprávěl všem, co se mu na cestě přihodilo. Mladý rytíř slyše to, umínil si, že k té čarodějnici zajde a bude – li možno onu krásnou pannu z moci té baby unese a vysvobodí. 

Na kopci Bezvel u Katusic je skála zvaná Baba
Ustrojiv se do chudičkých šatů šel jako žebrák k babě a ptal se, nemá – li pro něho nějakou práci, že by se k ní do služby dal. Baba ho chtěla zkoušeti a dala mu stádo pást. On hned svolil a pak často všecka okna prohlížel až jednou krásnou pannu u okna spatřil a hned jí znamení dal, že jí chce vysvoboditi. Pásl tam dobytek a dlouho pak panny neviděl. Již byl mrzut. Pásal na Horce u Plužné a povolal si tam čerta Běsa, aby mu pomohl. Běs mu pomoc slíbil, když se rytíř zavázal, že mu svou duši upíše. Rytíř mu to slíbil.Jak baba nařídila, hlídal stádo a zaháněl je do ovčince u dvora na Horce a v noci spával v ovčinci, protože mu baba řekla, že nechce nikoho ve svém hradě mít. Na Horce se rytíř s čertem umlouval jak to provedou. Běs že babu vezme a do pekla odnese a rytíř pak půjde na její hrad, vezme si princeznu a budou tam spolu bydleti, žijíce v lásce a blaženosti. Běs jsa věci jist, položil se a usnul. Chrápal jako když v pytli ořechy rachotí. V tom vyšla hromová rána, až se všecko zatřáslo. Běs otevřel ohnivé oči a hned věděl, kolik uhodilo. Vyskočiv, zlostně dupnul až se jeho noha do skály zabořila a stopa jeho až po dnes se tam spatřuje. Skokem byl u baby a chtěl ji do pekla odnésti. Avšak baba byla mocná čarodějnice, která měla své tajné duchy kolem pastýře, kteří jej neviditelně střežili. Ti jí zdělili, co rytíř s črtem ujednali. Baba zlostí syčíc, dupla až se zem zatřásla a hrozně zahřmělo. Švihla svým kouzelným proutkem a hned všechno zkamenělo. Princezna když babu odcházeti viděla vyběhla z hradu a utíkala k lsu na Horce aby tam rytíře nalezla a s ním uprchla. Baba však o tom věděla, obrátila se ke hradu a také princeznu švihnutím proutku v kámen změnila. Rytíř, hledě k Bezvelu zda pannu spatří, zkameněl se stádem a i baba pak zkameněla. Hrad po letech zpustl a zbořil, že jen kamení zbylo. Ale zkamenělá princezna hldíc k východu dosud čeká na vysvobození.

čtvrtek 18. srpna 2016

O Pacifikusovi

Asi půldruhé míle od Mladé Boleslavi na západ je zámožná vesnice a velkostatek Skalsko. Velkostatek ten patřil od sklonku 16. věku řádu Servitů, jehož představeným byl Pacofikus. Občané skalští měli při svých polnostech rozsáhlé lesy a tu prý myslíval Pacifikus, jak by ty lesy řádu jeho pěkně slušely a přemýšlel neustále, jak by sedláky o ně připravil.
Náhodfa mu pomohla. Byl totiž vydán rozkaz, že mají sedláci platit dan z lesů; protož ať se lesy úředně sepíšou. To ovšem nebylo občanům skalským milo a tu prosili Pacifikusa, aby jim nějak od daně pomohl. Pacifikus rád svolil, neboť tu se mu naskytla příležitost, aby ty krásné lesy svému řádu přivlastnil. Poradil skalským, aby úředníkům udali, že lesy jsou “panské”, z panských lesů, že nebudou platiti. Jen jednomu poradil, aby les udal za majetek svůj, poněvač ho měl ve zvláštní oblibě. Občané učinili, jak jim poradil Pacifikus a lesy byly připsány k majetku velkostatku.
Daní z nich ovšem občané skalští neplatili, ale jaké bylo jejich podivení, když se dověděli, že lesy jsou nyní majetkem velkostatku.

Pacifikus stal se smělejším a odcizil brzy pole obci Kovánci as půl hodiny od Skalska vzdálené. Nikdo ho proto nestíhal, ale lidé si vypravovali, že ho Bůh potrestá, že nebude míti v hrobě pokoje.
Uplynulo několik let a Pacifikus zemřel. Členové řádu vzkázali na Skalsko, aby byla mrtvola Pacifikova ihned do Prahy k svatému Michalu dopravena. (Asi r. 1649). Naložili tedy mrtvolu na vůz a jeli do Prahy; když však přijel k poli, jež Pacifikus kdysi odňal obci Kovánci tu pozoroval vozka, že vyjelo kolo z nápravy. Ale jaký div! - vůz jel zrovna tak jako dříve.

Jan Evangelista Konopas

Jan Evangelista Konopas (1833 - 1909) byl sedlákem v Sudoměři, vášnivým amatérským historikem a archeologem a zejména náruživým sběratelem lidového folkloru. V jeho pozůstalosti se dochovala řada místních pověstí a báchorek.Ty nejzajímavější jsou postupně uváděny v tomto blogu.




úterý 16. srpna 2016

Hezká katova dcera

Před dávnými časy bydlel v městě Bělé u Bezdězu také kat, který za městem na Šibeničním vrchu zločince odpravoval. Sám bydlel stranou města, v malém nepatrném domku, neb jej lidé nenáviděli, v lehkosti a opovržení jej měli, již pro to jeho zlopověstné řemeslo. Poněvač ale jeho řemeslo málo mu vynášelo a popravu zřídkakdy míval, anžto byli tenkráte hodnější lidé než jsou nyní, byli nuceni obyvatelé města také na kata každoročně něčím připláceli. Jak o tom v starých knihách města Bělé zapsáno jest platili na kata toho Město Bělá čili Nový Bezděz od Berky z Dubé roku 1337 založené nad potokem Bělou a čele zdi ohrazené a příkopy přes než do města branami se zdvíhacími mosty se chodilo a jezdilo.
Na polední straně města za branami na slunci měli soukeníci sestavené své rámy, na nichž hotová sukna natahovali a vysoušeli. Takové rámy bylo ještě nedávno tam viděti, neb tenkráte v Bělé soukenické řemeslo kvetlo a měšťanům soukeníkům dobře se dařilo. Jeen z těch soukeníků, přijda domů z vandru, neb ze zkušené chtěl doma po otci řemeslo převzíti i počal se po nějaké dívčici ve městě ohlížeti, kterou by si mohl za manželku pojmouti a s ní dále počestně život žít.



Jednou, když své soukenické řemeslo provozoval, potřeboval nějaký řemen, chtěl si ho koupit u sousedů kupců, ti však takový neměli a odkázali ho ke katovi, tam že takové řemeny může dostat. On to při svém katovství ze všelikých kůží rozličné řemeny krají a prodává.